Pride {l.s.} (Czech translation)

22- Phone Calls

Můj mobil zvonil za poslední hodinu asi pětkrát. Sedím totiž ve studiu a snažím se soustředit na obraz oblohy, která snad půjde na dračku. Je to ale těžké, vnímat jen malování, když vím, kdo je ten volající. Abych nějak  zaplnil to ticho, pustím si přes mobil písničky. Když si už konečně myslím, že to přestalo, znovu se ozve mé vyzvánění. Zkontroluju obrazovku a zjistím, že je to ten samý člověk.

Zavrčím v záchvatu frustrace a hodím čtětec na plátno. Zanechá to tam obrovskou skvrnu, která prakticky celé dílo zničila. Poškrábu se na zátylku a vydechnu. Pípne mi na mobilu hlasová zpráva. Neváhám a otevřu ji.

„Jsi směšný, Louisi. Musíš se okamžitě vrátit domů!" rozkazuje její vysoko posazený hlas. „Napravíme to! Jen se musíme víc snažit. Máš teď jen špatné období. Odepiš, nebo aspoň zvedni telefon."

Ani nic jako "zatím ahoj" jsem od ní neslyšel. Jsem sám. Otocím se na své židli na Zayna, který stojí u dveří. Asi právě přišel.

„Byla to tvoje máma?"

„Nebyl to nikdo důležitý," odvrátím se od něho zpět k mé zkažené malbě.

„Já si totiž myslím, že bys jí měl zavolat, Lou. Nenavštěvuješ domov, určitě jí chybíš."

„To místo nikdy nebyl můj domov. Nevrátím se," odpovím téměř bez přemýšlení. Zayn neví, jaké jsem to tam měl. Netuší, čím vším jsem si musel projít.

„Dobrá. Můžu se zeptat, proč zmínila, že máš "špatné období"?" Otočím se na něho. Vím, že by mě podpořil, kdybych se mu svěřil, ale to nechci. Tohle je můj boj a my to s Eleanor zvládneme.

„To není důležité, opravdu," snažím se znít přesvědčivě.

„No, dobře. Vím, že je teprve začátek října, ale chtěl jsem s tebou mluvit o Díkůvzdání," řekne váhavě Zayn. Vím, co bude následovat. Nemůžu přece během těchto svátků každý rok přebývat u Maliků. Nejsem ani člen jejich rodiny, ale oni mě berou jako vlastního, za což jsem vděčný. 

„To je v pohodě, Zee. Nemusím s tebou trávit Díkůvzdání každý rok. Zvládnu to tu," usměju se na něho.

„My... totiž, jedeme k babičce na sever," řekne smutně. „Uděláme z toho rodinnou dovolenou. Opravdu chci, abys mohl jet taky, ale bylo by to trošku..."

„Nevhodné. Chápu. Jak jsem říkal, je to v pohodě a zvládnu to."

„Ale když ty s námi trávíš tyto svátky už roky! Tak moc tě tu nechci nechat."

„Upřímně, zasloužíš si pár dní beze mě," odpovím se smíchem. „Aspoň dokončím práci, v prosinci budeme mít více zakázek. Neboj."

„Třeba bude někdo z ostatních kluků ve městě, tak byste to mohli oslavit spolu. Co Eleanor?"

Pokrčím rameny. „Jede domů za rodiči. Já ne."

Zayn přikývne. „Ok. No, tak tě necháme pracovat. Já pojedu domů. Dobrou noc, Lou. A promiň."

Rozloučím se se Zaynem a on se potom vydá domů. Byl z toho opravdu smutný. Musím ho ujistit, že jsem s tím v pohodě. Nemůže se o mě pořád starat. 

Vypadá to, že pro dnešek mě můza opustila a tak to už vzdám. Pozhasínám všude ve studiu a přemístím se do mého pokoje.

Ve tmě si lehnu na postel, když se mi rozsvítí mobil. Hned si z toho vyvodím, že by to opět mohla být moje matka a proto jsem o to víc šťastnější, když spatřím na obrazovce Harryho jméno. 

„Ahoj Hazz," pronesu šťastně, když přijmu hovor.

„Ahoj Boo," odpoví Harry rozpačitě.

„Co se děje?" zeptám se. Poznám to v jeho hlase. Něco mi na něm nehraje. Zní to skoro, jako kdyby brečel. Slyším jeho těžké dýchání.

„Já... já nevím. Zkoušel jsem spát a potom jsem začal až moc přemýšlet a... ty jsi říkal, že ti můžu kdykoliv zavolat, takže jsem zavolal. Můžu ale zavěsit. Promiň, jestli jsem tě vzbudil."

„Nevadí. Jsem tu vždy pro tebe, i kdyby byla noc," je to tak, tolik pro mě znamená. Potřebuju, aby to věděl.

„Ty mě vždy tak rozptýlíš, Lou," určitě teď jeho tvář zdobí jeho typický "flirty" úšklebek. 

„Ty máš vážně rád flirtování, co?" přiblble se usmívám. 

„Jenom trošku," odpoví a z druhé strany uslyším jeho uchechtnutí. Je pravda, že se mi to flirtování možná líbí. Nemělo by, ale moc se mi to líbí.

„Harry, mám otázku." 

„Dobře, tak se ptej."

„No... proč nerandíš? Znám tě přes měsíc a nikdy jsi o tom nemluvil."

Harry se chvilku odmlčí. „Někdo se mi líbí. Myslím, že jen vyčkávám na ten pravý čas."

„Jak moc ho máš rád?" zeptám se a snažím se zatlačit tu bolest a nepříjemný pocit. Proč to bolí?

„Moc. Miluju ho," řekne sklesleji Harry. „Není to jen někdo, kdo se mi líbí. Je ten, nad kterým musím pořád přemýšlet. Chci s ním trávit co nejvíc času. Miluju naše společné chvilky. Jeho smích je dokonalá hudba pro mé uši. Chci, aby mi každý večer před spaním zpíval. Jsem do něho hrozně moc zamilovaný, Lou."

„Zní pohodově," donutím se něco odpovědět. Cítím se, jako by mě jeho slova trhala na kousíčky. „Znám ho?"

„Myslím, že pro dnešek už bylo dost otázek," řekne Hazz. „Měli bychom jít spát, zítra bude náročný den. Dobrou noc, Boo."

„Dobrou, Hazz."

Cítím se prázdný a osamělý. Je to tím, že Harryho srdce už vlastní někdo jiný? To by mě nemělo nijak zatěžovat, ale cítím se, jako by mi někdo vystřelil kulku přímo do hrudi.

******** 

Hii. Omlouvám se, že po delší době. Do konce roku to vidím ještě tak na 2-3 kapitoly, pak uvidím, jak to bude s pololetím, se známkama atd :) doufám, že se vám díl líbí <3

All the love. A