love in the snow // štvrtecký

XX.

Cestou domů se stavili na obědě, oba mlčeli, nechtěli zbytečně plýtvat slovy.

Po jídle zase sedli do auta a kromě hrčení motoru a tiše puštěného rádia nebylo nic slyšet.

„Něco povídej, zlato," pobídl ji chlapec, když už se blížili k jejímu městu.

„Zdržíš se, ještě chvilku?" zeptala se, když přemístila zrak od okýnka k němu.

„Nebreč," pousmál se chlapec, když na ní očkem koukl.

„Budu," špitla a utřela si slzy do rukávu.

„Ale notak, vždyť to není na dlouho," zakroutil hlavou.

„Bude se to zdát jako věčnost," odpověděla.

„Nebude, věř mi," pousmál se.

„Fajn," řekla, když zastavoval u jejího domu.

„Tak co, půjdeš chvíli k nám?" zeptala se, na jednu stranu se chtěla vyhnout mámě a na druhou ho chtěla mít ještě chvíli u sebe.

„Radši ne, nechci naštvat tvou mámu," naznal.

„To ne, ona tě stejně zná, z televize," pousmála se.

„Myslíš, že bych jí tam nevadil?" zeptal se.

„To ne, třeba ani nebude doma," odpověděla a vylezla z auta.

„Bydlíte tu samy?" koukl na dívku.

„Jo, pročpak," usmála se.

„Je to velký dům, pro dvě holky," odpověděl.

„Mamka má přítele, ale ten tu zatím nebydlí," řekla dívka.

„Třeba tu budu bydlet dřív, jak on," zazubil se chlapec, který vzal z kufru její tašku a šel za dívkou ke dveřím.

„To si věříš," odpověděla a odemkla dveře.

„Co ty víš, třeba jo," řekl.

„Mamí? Jsi doma?" zavolala dívka, když vykoukla z předsíně, ale nic se neozývalo, „mami?" křikla ještě jednou, ale stále nic, proto Kubu pobídla a dovedla ho do obýváku.

„Kafe, čaj?" usmála se z kuchyně.

„Čaj, prosím," odpověděl a prohlížel si fotky na stěně.

„Copak?" zeptala se.

„Koukám, jak jsi byla hezký dítě," řekl s úsměvem.

„Jako bys ty nebyl," usmála se.

„No počkej, až uvidíš moje střípky z dětství," zakroutil hlavou a dál si prohlížel fotky.

„Už toho nech a pojď si sednout," odpověděla a zezadu ho objala.

„A co ty medaile tady?" zeptal se.

„Jak jsem byla sama, tak jsem měla spoustu kroužků, tyto čtyři jsou z florbalu a tyto dvě z tancování," pousmála se.

„Tyjo, já tu mám šikovnou slečnu," usmál se a pobíbil ji na tvář.

„To teda," zasmála se a táhla ho na sedačku.

„Děkuju, za čaj," řekl s úsměvem.

„Za nic," pošeptala a opatrně ho políbila.

„Deni? Už jsi doma? A někoho tady máš?" volala její máma z předsíně, když si všimla cizích pánských bot.

„Jo, um, mám tady návštěvu," křikla na ni zpět a běžela za ní.

„Nějakej kluk, co?" zeptala se, když ji uviděla.

„Ale buď na něj hodná, jo?" pousmála se.

„Nechceš mi něco vysvětlit?" zakroutila hlavou.

„Až odjede jo?" špitla dívka a šla zpět za ním.

„Bojím se tvé mamky," pošeptal, když se k němu vrátila.

„Nemáš proč, jen buď sám sebou," odopověděla a dala mu polibek na tvář.

„Um, dobrý den," zarazil se chlapec, když viděl ve dveřích její matku.

„Mami, tohle je Kuba, Kubo, to je moje mamka," pousmála se dívka.

„Ahoj, těší mě, klidně mi říkej Eliško," řekla její máma a s úsměvem mu podala ruku.

„Mě taky, um, tak dobře," odpověděl už s náznakem úsměvu.

„Takže jste byli přes víkend spolu?" nechápala matka dívky.

„No, vlastně jo," řekla dívka.

„Tak jo," usmála se a šla do své pracovny.

„Takhle divnou jsem ji dlouho neviděla," zamumlala dívka.

„Příjde mi fajn," odpověděl chlapec a objal ji kolem ramen.

„Jo, ona je," usmála se.

Po chvilce se její máma vrátila.

„Deni? Než se to dozvíš od jinud, tak letíš v březnu do Osla," řekla.

„A proč?" nechápala.

„Fotit, biatlon, domluvila jsem to s panem um Stehlík se jmenuje?" přemýšlela.

„Nene, Slavík, Eliško," opravil ji Kuba.

„Jo, s tím," usmála se.

„A to jsi udělala jak?" zakroutila hlavou.

„Mám dlouhý prsty, zařídím všechno," odpověděla a s úsměvem odešla.

„Alespoň budeme celej týden v Norsku spolu," usmál se Kuba.

„Nepoznávám ji," řekla dívka.

„Hele, Deni, nerad to říkám," začal chlapec a koukal se jí zpříma do očí.

„Ještě ne," pošeptala a pevně ho objala.

„Ale jo," zamumlal a věnoval jí polibky do vlasů.

„Tak jo," řekla a opatrně ho políbila.

„Měj se hezky, neboj, budeme si psát a volat," usmál se, zatímco dívka zadržovala pláč.

„Ty taky, Kubí," pošeptala a věnovala mu ještě jeden polibek, poslední.

„Neboj, brzy budu zpět a kdyžtak si zapni televizi a třeba mě uvidíš," odpověděl a pohladil ji po tváři.

„Hned, jak dojedete do Německa, tak mi napiš," špitla dívka ještě, než vlezl do auta.

„Slibuju ti to," usmál se a zamával jí.