love in the snow // štvrtecký

XXXII.

„Tak jsme tady," usmála se dívka, když našly příslušný baráček, ve kterém měly dívky zamluvený pokoj, bylo půl jedenácté, tak se rozhodly zaťukat na dveře.

Otevřela jim milá paní a po pár minutách konverzace je vedla do jejich pokoje a nakládala jim na talíř polévku. Byla to dáma kolem padesáti let, v kuchyni zdatná, ale jelikož Denča moc němčinu nezvládala, tak si s ní tolik nepopovídala.

„Co budeme dělat teď?" zeptala se Áďa, jakmile ležely na manželské posteli s výhledem na zasněženou krajinu.

„Šla bych se i projít, ale nechci, aby nás potkal Kuba, ale potřebujeme akreditace," zamumlala dívka.

„Tak mu zavolej kde je a kdyžtak se půjdeme projít, k areálu to máme pěšky tak patnáct minut," řekla.

„Chytrý," pousmála se a vytáčela jeho číslo.

„Ahoj zlato, potřebuješ něco?" řekl ihned do telefonu.

„Jen jsem se tě chtěla optat jak se máš, co děláš a co máš v plánu," odpověděla dívka.

„Jo asi dobrý, jen mi chybíš," začal, „no, teď jsem jinak vrátil do servisu lyže, byl jsem na trati, teď jdu na oběd a pak do posilovny na kolo," naznal.

„Ajo, tak to tě nebudu rušit," špitla.

„Nerušíš, když mi přesunuli soutěž na zítra, můžeme si odpoledne zavolat na delší dobu," zamumlal.

„Tak jo, budu se těšit," usmála se.

„Já taky, zatím se měj," špitl a zavěsil.

„Tak?" zeptala se její kamarádka.

„Jdeme, hned teď," usmála se.

„Víš, že ty akreditace jsou v tom hotelu kde atleti bydlí a mají tam jídelnu a posilku, žejo?" ujistila se.

„Tak půjdeme pomalu," pokrčila rameny.

„Ještě něco je potřeba zařídit?" zeptala se.

„No, musím zavolat Vítkovi, potřebuju se s ním domluvit, jestli můžeme být před posledním kolem Kuby u trati, nedaleko cíle," odpověděla dívka a oblékala si bundu.

„Tak mu teď ještě zavolej, pak vyrazíme," rozhodla Áďa.

„Fajn, tak jo," řekla a hledala odhožený mobil.

„Deni? Držíš ho v ruce," zasmála se a ukázala na něj.

„Dík, promiň, jsem trochu nervózní," zamumlala a naťukala jeho číslo.