love in the snow // štvrtecký

XLII.

„Promiň, nevím co to do mě vjelo," zamumlal, když stál za dveřmi, „věř mi, normálně takovej nejsem, ale ty, prostě se mi líbíš, jsi pěkná, hodná, milá, vtipná, mám tě rád, chtěl jsem bejt jinej, než ostatní kluci, chtěl jsem ti ukázat lásku z jiný strany," klepal na ni.

Po chvíli odemkla. Chlapec ji škvírou podal její podprsenku a kalhoty.

„Radime, prober se," odpověděla, jakmile se vrátila do pokoje a utírala si kapesníkem slzy.

„To nejde, miluju tě, jsem v tom až po uši!" řekl.

„Ale já ne, já tě nemiluju, smiř se s tím," zakroutila hlavou.

„Nelži, že v tobě není alespoň kousek citu, nebo zmatek, vím, že máš toho svýho, ale přece, když jsme se líbala, tak, jsi spolupracovala, to by asi milující přítelkyně svýmu klukovi neudělala, ne?" zeptal se.

„Nesnaž se mě vydírat, Radime," odpověděla.

„Nevydírám tě, jen chci, abys o tom popřemýšlela," špitl.

„O čem?" zeptala se.

„Jestli ho vážne miluješ a ke mně necítíš vůbec ale vůbec nic," řela chlapec a koukl se jí do očí.

„Nevím, jak bych ti dokázala, že ho fakt miluju," špitla.

„Nedokázala jsi mi to, kdybys ho opravdu milovala, tak mi tu facku vlepíš už o pár hodin dřív," odpověděl.

„Seš debil, obyčejnej sobeckej debil," řekla a slzy jí po tváři začaly stékat ještě víc.

„Jen tě mám rád," naznal tiše.

„To je mi jedno, není to moje věc, nechci tebe, chápeš?" vyjekla.

„Co se tady děje?!" objevila se ve dveřích Áďa.

„Ale nic, pan Šalda se znovu předvedl," odpověděla, vzala si bundu s kufrem a odešla z apartmánu.

„To se ti povedlo," zamumlala a po tom co se oblékla vyběhla za ní, „Deni, počkej," řekla její kamarádka a ihned ji dohnala.

„Jeďme prosím už domů," špitla a sklopila zrak.

„Vždyť jo," pousmála se a objala ji.

„Díky," řekla mezi vzlyky.

„Co ti řekl?" zeptala se.

„Já, nechci o tom mluvit, ale bojím se, že měl pravdu," pošeptala.