love in the snow // štvrtecký

XXXIII.

„Jaktože tvoje máma má vlastně takový kontakty u biatlonistů?" zeptala se dívky její kamarádka, jakmile šly zasněženou cestičkou k hotelu u arény.

„No, ona chodila do třídy s nějakým člověkem co je v tom Českým svazu a s něčím jim tam pomáhala, takže tam zná vlastně skoro všechny na všech důležitých pozicích," pokrčila rameny.

„Máš štestí," usmála se.

„To jo, bez ní bychom tu nebyly," odpověděla a brala zvonící mobil, „ano pane Vítek? Um, teda, Zdeňku?" zeptala se.

„Jen jsem se chtěl ujistit, oblečení teda mezi M a L, ano? Pokud chcete být u tratě, musíte mít naše sponzorské oblečky," odopověděl.

„Jo, asi jedny M a druhé L," řekla.

„Fajn, nechám vám to na recepci u akreditací, třeba se tam potkáme, zatím," naznal a zavěsil.

„Budeme mít týmový oblečení," zasmála se dívka.

„Tak super, aspoň nám nebude zima," pokrčila rameny Áďa.

„Bojím se, kámo," zamumlala, když viděla blíže biatlonovou vesnici.

„Čeho?" zeptala se.

„Že mi dá konec," začala a nadechla se k další odpovědi.

„Nedá, ani o tom nepřemýšlej, má tě rád, moc," pousmála se a objala ji.

„Fajn, já, už mlčim," řekla.

„Hele, hejbni trochu nebo ho ještě potkáme," špitla Áďa a popohnala ji.

„Nojo, letim," usmála se a cupitala k hotelu, kde si u okýnka s akreditacemi vyzvedly příslušné papíry a během několika minut k nim přiběhl i Zdenda Vítek.

„Holky, těší mě," řekl a oběma jim podal ruku.

„Kde máte kluky?" zeptala se Áďa a nervózně se rozhlížela kolem.

„Nahoře v posilovně, chcete někoho zavolat?" ujistil se.

„Nene, my je zítra překvapíme," usmála se.

„Tak jestli máte chvilku, ukážu vám, kde se zítra můžete pohybovat," naznal.

„To záleží, jestli se chvíli najdeš ty," řekla dívka.

„Tak určitě, dohlíží na ně i Egil, takže je vše v naprostém pořádku," usmál se a vedl je ke stadionu.

„Fajn, tady jsme v cílovém prostoru, během závodu jako je sprint se nemůže normálně přebíhat ke střelnici, takže používáme tento tunel, jako zkratku," řekl a vedl je pod tratí, „a během vteřinky jsme zde," usmál se, když se vynořili těsně za střelnicí u místa, kde bývají trenéři.

„Páni, rychlá zkratka," rozhlížela se Áďa, „kolik lidí z týmu podporuje kluky na trati a předává jim informace?" zeptala se.

„Většinou jde o deset až patnáct lidí, podle toho komu se zrovna chce trdlovat kolem, ale ti důležití s informacemi na trati, těch je u sprintů většinou osm, devět," odpověděl.

„Páni, to je hustý," usmála se Áďa.

„No nic, asi už vás nebudeme zdržovat, děkujeme a zítra se uvidíme, asi nějak po startu Kuby," řekla dívka a sklopila zrak k zemi.

„Ty jsi ta jeho slečna?" zeptal se.

„No, už to tak bude," odpověděla.

„Kuba o tobě mluvil, říkal, že ho motivuješ, aby byl lepší a lepší," začal, „jde vidět, že tady budeš pro něj povolenej doping," usmál se a kontroloval pípnutí telefonu.

„Snad to k něčemu bude," řekla dívka.

„Bohužel, musím jít, tak se mějte, zítra se uvidíme," naznal a rychle odcupital pryč.