love in the snow // štvrtecký

XXXIV.

„Deni, vstávat! Je devět!" cloumala s dívkou její nejlepší kamarádka.

„Vždyť máme čas," špitla.

„Závod začíná v 11, Kuba má číslo 96, nevím co to znamená, ale měla by ses aspoň vzbudit," řekla.

„Jsem vzhůru, dobrý," odpověděla.

„Měla bys mu popřát hodně štěstí," naznala a podala jí telefon.

„To asi jo," zamumlala a vytočila jeho číslo.

„Už jsem myslel, že jsi zapoměla, měli jsme si včera večer volat," ozval se chlapec.

„Promiň, měla jsem toho moc a nebylo mi dobře, tak jsem nechtěla, abys mě viděl jako trosku," odpověděla a odkašlala si.

„Takže jsi doma a odpočíváš, jo?" zeptal se.

„A jsem připravená ti fandit," usmála se.

„Tak to doufám, že se dostanu aspoň do padesátky teda," zamumlal chlapec.

„Jak do padesátky? Hezky se snaž ať se dostaneš do masáku," zasmála se dívka.

„To jsou hezký vtípky, ale pokud budu čistej, budu mít radost," řekl.

„Budu koukat a očima tlačit ty projektily do terče, jasný?" ujistila jej.

„Fajn, takovou pomoc beru," odpověděl.

„Hodně štěstí a užij si to, maximálně," usmála se.

„Díky moc, po závodě se spojíme," řekl a zavěsil.

„No to se určitě po závodě spojíme," odpověděla dívka, když položila mobil na stolek.

Obě dvě sešly schody dolů, mladší z dívek ještě v pyžamu a paní už měla na stole nanošeno vše možné.

„Tvoje máma našla geniální ubytování," zasmála se Áďa a pustila se do snídaně.

Společně se poté vrátily do pokoje a převlékly se do reprezentačního stejnokroje.

„Asi bychom mohly jít, ne? Je třičtvrtě na jedenáct," naznala Denča a brala si přes rameno kabelku s doklady, telefonem a akreditaci na krk.

„Jojo, jdem, pomalu," souhlasila její kamarádka a pomalu se brouzdaly sněhem, u vstupu prošly přes kontrolu a chvíli sledovaly závod z prostoru pod tribunami.

Po několika minutách, když se Kuba vydával ke startovní bráně se dívky přesunuly do cílového prostoru, kde měli biatlonisté pohozeny věci.

„Ahoj, vy jste Denča a Áďa? Já jsem Verča, fyzio, ráda vás poznávám," usmála se na ně dívka kolem dvaceti osmi let a podávala jim ruku.

„Jé to je hustý, taky studuju fyzio, teda druhý ročník zatím," řekla Áďa a dívky se ihned daly do řeči o fyzioterapii, což šlo úplně mimo dívku.

„Já jdu na střelnici, jo?" naznala Denča a vydala se k tunelu, mezitím cestou potkala pár známých tváří z televize včetně Dolla či Edera.

Po pár minutách došla k českým trenérům k dalekohledu a Kuba akorát dojížděl ke stavu na první střelbu.

„Páni, to bylo úplně vycentrované," divil se Zdeněk a ukazoval mi na magnetickém terči jeho rány.

„Šikovnej," pousmála se.

„Takovou střelbu jsem u něj v závodě ještě nezažil," zakroutil hlavou.

„Když má den, tak mu to jde," odpověděla dívka a dál sledovala přijíždějící závodníky.