love in the snow // štvrtecký

XXI.

„Proč jsi mi neřekla hned, že jedeš někam s klukem?" zeptala se její máma, když došla do obýváku.

„Nechtěla jsem, dokud si nebudu jistá, jak to spolu máme," odpověděla.

„A už si jsi jistá?" pousmála se.

„Jo, miluju ho, milujeme se, jsme na sobě závislí, za těch pár dní, co se známe, tak se toho stalo tolik," usmála se nad všemi těmi vzpomínkami.

„Víš, že teď to bude těžký? Uvidíte se se štěstím pár dní a," začala.

„Já vím, ale on mi za to stojí, mami," skočila jí do řeči.

„Vážně?" zeptala se.

„Jo, nikdo toho pro mě neudělal tolik, i když je to vycházející kometa biatlonu, tak je to obyčejnej člověk," pousmála se, „a tak ho mám nejradši," řekla.

„Jak se to stalo, Deni?" nechápala.

„To je na dlouho," zakroutila hlavou dívka.

„Tak víš co? Udělám nám kávu, dáme si tu dobrou čokoládu a uděláme si holčičí odpoledne," usmála se její máma.

„Tak jo," odpověděla.

„Hlavně si pamatuj, že mi můžeš cokoliv říct," řekla.

„Jo, já vím, mami," pošeptala s úsměvem.

„Tak povídej," usmála se, jakmile došla s kávou i čokoládou.

„On byl v Novým Městě, na tribuně, stál vedle nás, nějak jsme se dali do řeči, ukázal mi celý stadion, pak jsme zůstali v kontaktu, jeli jsme na běžky, no a tento víkend, to bylo jeho jedno velký překvapení," odpověděla dívka.

„Máš ho vážně ráda?" ujišťovala se její máma.

„Vážně, moc, miluju, jinak bych mu na chození nekývla," usmála se.

„Jsem ráda, že jsi šťastná," řekla a objala ji, „pokud ti ublíží, tak si ho Honza podá," špitla jí do ucha.

„Když už mluvíš o Honzovi mami, nechceš si ho sem nastěhovat? Místa tu je dost, chodíte spolu čtyři roky, bývá tu na Vánoce a všechny svátky nebo my u něj, no a třeba bychom byli konečně jako rodina," naznala dívka.

„Nevadilo by ti to?" zeptala se.

„Ne, chci abys byla taky šťastná, pořád," odpověděla.

„Když jsme u toho, neřekla jsem ti jednu věc, Deni," začala a šla do svého pokoje, odkud donesla krabičku, „dal mi ho, když jsi byla v Novým Městě, je zásnubní," pošeptala.

„Doufám, že jsi mu řekla ano," vykulila oči díkva.

„Jasně, že jo," usmála se.

„A ještě je tu jedna věc, um," začala.

„Mami, kolik máš ještě tajemství?" zakroutila dívka hlavou.

„To je o Honzovi, um, on má syna," řekla.

„Počkej jak jako, že má syna," nechápala.

„Prostě má syna, dvacetiletýho, Martina," odpověděla.

„To zjistil až teď?" zeptala se.

„Ne, předtím bydlel s mámou, ale poslední dva roky se hlásí spíš k němu," objasnila.

„A proč s náma nebyl na Vánoce?" pošeptala.

„Byl v Kanadě, on, hraje hokej," řekla její mamka a dívka vykulila oči.

„Můj nevlastní brácha bude Martin Kaut?!" zeptala se.

„Um, jo, přesně tak," přikývla.

„Ještě máš něco v rukávu? Nebo už konec?" zakroutila hlavou.

„No, za pár hodin přijedou oba na večeři," pousmála se.

„Kdy jsi mi to chtěla říct?" nechápala.

„Právě dneska," řekla a šla do kuchyně začít připravovat večeři.

„Už dobrý, už mi to stačí," naznala dívka, „asi se půjdu provětrat," řekla, vzala si z věšáku bundu a opustila dům.