The secret story (česky) ✔️

6 - Tíha samoty a zlodějka knih

„Čas dozrál, Severusi. Školní rok téměř skončil a vy se musíte vrátit k Voldemortovi," konstatoval nevesele Brumbál. Severus by tam v tu chvíli raději nebyl. Raději by tuhle větu nikdy neslyšel. Poslední dny školního roku trávil převážně ve svém křesle u krbu, anebo přecházením po kabinetu sem a tam. Nechtěl být venku. Tam se všechno měnilo. Od okamžiku, kdy se škola rozloučila s Cedrikem Diggorym se po chodbách hradu plížila temnota a kudy prošla, tam zůstával jen smutek, strach a bolest. A on před tím chtěl utéct. Věděl, že to přijde, ale vyhýbal se tomu do poslední chvíle...

„Já vím," odpověděl s předstíranou jistotou. Brumbál přesto v jeho hlase vycítil zaváhání.

„Severusi, vím, že po vás žádám mnoho. Ale oba víme, že je životně důležité, aby Voldemort uvěřil ve vaši věrnost. Pokud nesehrajete svou roli, bude to konec pro nás pro všechny," řekl mu namísto útěchy. Snape přikývl a po chvíli váhání se rozhodl řediteli povědět o tom, co mu probíhá hlavou. Mohla by to být i jedna z jeho posledních příležitostí se někomu svěřit.

„Neobávám se o svůj život, Brumbále. Mám jen obavu z toho, že v okamžiku smrti budu pohlcen temnotou," pronesl skoro neslyšně. V očích ředitele se zalesklo pochopení, pokývl hlavou a usmál se na něj.

„Každý z nás v sobě nosíme temnotu, Severusi... To, zda nás pohltí, či nikoli, je jen otázkou toho, zda to my samy dovolíme," odpověděl s moudrostí sobě vlastní. Severus přikývl, ale tak úplně s tím nesouhlasil. Bude nad tím ještě přemýšlet v klidné samotě svého kabinetu.

„Potřebujete ode mne ještě něco nebo mohu odejít," pokusil se urychlit konec setkání.

„Ne, jen pamatujte, že jakmile opustíte zdi tohoto hradu, musíte se při nejbližší příležitosti ukázat před Pánem zla a získat si zpět jeho přízeň. A i když to říkám nerad, nebudete-li mít na vybranou, udělejte vše, co bude nutné... To je vše, teď už můžete jít..." Severus kývl na souhlas a s plnou hlavou myšlenek opustil ředitelnu.

***

Zůstávala mu poslední noc v jeho kabinetě. Zítra všichni odjedou do svých domovů. Dokonce i on se vrátí do svého domu v Cokeworth. Do svého opuštěného a temného domu, kde ho uvítají pouze myši a pavučiny. Ale sotva se tam otočí. Pokud má správné tušení, zavolá si ho Pán zla dřív, než odloží hábit. Severus si povzdychl. Brumbál doufá, že bude přijat zpět mezi jeho věrné, ale stejně tak by mohl být mrtvý dřív, než se rozplyne černý kouř, tak typický pro všechny Smrtijedy. Najednou mu bylo ticho jeho kabinetu na obtíž. Nechtěl být sám. Už jen proto, že to mohla být poslední noc jeho života. Severus se rozhodl, že ještě alespoň projde sklad zásob a učebnu lektvarů, zda by se mu něco nemohlo o prázdninách hodit. Pokud se tedy dožije jejich začátku. Možná cestou potká některého z kolegů...

***

Ve skladu zásob a ani v učebně pochopitelně nic neobjevil. Všechny ingredience na léto si balil podle propracovaného seznamu, který průběžně aktualizoval celý školní rok. Vydal se nazpět k sobě. Chodby hradu byly neobvykle prázdné. Všichni studenti i učitelé nejspíš trávili poslední večer balením zavazadel a celkově přípravou na cestu domů. Dokonce i duchové se někam vytratili.

Procházel právě kolem knihovny, když uslyšel hlas. Vlastně dva hlasy. Jeden z nich zcela určitě patřil knihovnici. Druhý hlas nepoznal hned, ale došlo mu, že nemohl patřit nikomu jinému než Grangerové. Jednoduše neznal žádného jiného studenta, který by dobrovolně trávil večer před odjezdem v knihovně. Z místa, kde stál neslyšel nic víc, než že o něčem velmi živě diskutují. Rozhlédl se, zda není nablízku někdo další a přesunul se těsně ke vstupu do knihovny, kde ve svém černém hábitu splynul s okolní tmou a mohl se bezpečně zaposlouchat do rozhovoru těch dvou.

„Slečno Grangerová, opravdu to nejde... Víc, než deset knih vám na prázdniny půjčit nemůžu," vysvětlovala knihovnice Hermioně.

„Ale no tak, vždyť jich chci jen o pět navíc! A opravdu je všechny nutně potřebuji... Navíc sama víte, že všechny knihy jsem vždycky vrátila bez jediného škrábnutí," škemrala Hermiona.

„Je mi líto, slečno Grangerová, ale naposledy říkám ne. Je to proti knihovnímu řádu a s tím nic neudělám," pronesla nekompromisně.

„A smím si je je ještě alespoň v klidu prolistovat? Jen abych si vybrala, které si vezmu a které tu nechám," rezignovala Grangerová.

„Máte na to půl hodiny. Pak musím knihovnu zamknout..." Na to jí Hermiona poděkovala a zmizela i se stohem knih mezi regály. Severuse potěšilo, že objevil alespoň nějaké rozptýlení a nechtěl, aby mu tak rychle proklouzlo. Vstoupil tedy do knihovny a kolem knihovnice se proplížil tak rychle a tiše, že si ho ani nevšimla. „Takhle snadno bych kolem madam Pinceové rozhodně neprošel," napadlo ho, když obezřetně plul mezi regály a hledal Hermionu.

Po chvilce uslyšel, jak si něco šeptá v oddělení Kouzelných formulí. Ani si nemusel dlouho lámat hlavu nad tím, co provádí. Sám takhle pronesl desítky knih ještě v době, kdy byl student. V duchu napočítal do pěti a pak se vynořil přímo před ní.

„Slečno Grangerová, uvědomujete si, že když očarujete knihy zastíracím kouzlem a vynesete je z prostorů knihovny, dopouštíte se tím krádeže školního majetku?" Severus ji svým náhlým zjevením překvapil tak, že nadskočila a upustila knihu, kterou se právě pokoušela očarovat.

„P-pane profesore, j-já je nekradla. Chtě-chtěla jsem si je jen půjčit," koktala vylekaně.

„Nelžete! Přistihl jsem vás přímo při činu, Grangerová," pronesl se svou obvyklou povýšeností, a aniž by jí dal prostor na obhajobu, pokračoval v káráni.

„Jsem přesvědčen, že určitě víte, jak se v Bradavicích trestá krádež," dodal ještě a škodolibě na ni shlížel. Vždycky ho těšilo, když nachytal studenty při porušování školního řádu. Hermiona k němu zvedla vyděšený pohled.

„Vy-vyloučíte mě?" Její oči se zaklesly do těch jeho a za závojem strachu znovu spatřil ono světlo, které viděl před pár dny na tribuně. Radost z vlastní převahy nad ní ho okamžitě přešla. Připadal si jako zbabělec. Využíval jí jen proto, aby nemusel bloumat nad vlastním neveselým osudem...Rychle se zadíval někam za ní a zamyslel se. Teď už ji nemůže nechat jen tak odejít. Nebyl to jeho styl. Co začal, musí dokončit.

„Strhávat body Nebelvíru je dnes už naprosto bezpředmětné a školní trest si budete o prázdninách odpykávat jen stěží. Mám snad jinou možnost, než vás nahlásit?" Severus se zeptal spíš pro sebe a Hermiona na něj hleděla se slzami na krajíčku. Aby se nemusel dívat, jak se rozpláče, začal si prohlížet knížky, které si chtěla odnést. Všechny byly pro studenty vyšších ročníků. A v tom dostal nápad.

„Dobře mě poslouchejte. Nenechám vás dnes vyloučit, ale má to dvě podmínky..." Zvedla k němu překvapený pohled a čekala, jak bude pokračovat.

„Za prvé, pokud vás tu ještě někdy načapám při podobné činnosti, postarám se, aby vás poslali nejbližším vlakem domů," dramaticky se odmlčel a sledoval, jak horlivě přikyvuje.

„A za druhé, necháte knihy knihami a do půl hodiny se budete hlásit u mě v kabinetu. Já do té doby vymyslím takový úkol, který by pro vás nebyl víc odměnou než trestem," ukončil svůj proslov se sarkastickým úšklebkem.

„Dě-děkuji," špitla, stále neschopná uvěřit, že Snape se nad ní slitoval.

„To byste opravdu měla," dodal místo odpovědi, a aniž by na ni znovu pohlédl, otočil se na podpatku a nechal ji tam stát.

Tahle kapitola je o něco kratší, ale chci vás trochu napínat..☺️☺️☺️
Děkuju všem za hlasy i ohlasy a doufám, že budete číst i dál😉😍🥰