slytherin mudblood | draco malfoy

kapitola 2 - Bum! Baf!

,,Hej, šmejdko!"

Uslyšela jsem ten jeho otravný hlas a s protočením očí jsem odtrhla oči od knihy.

,,Co chceš, Malfoyi?" pronesla jsem nezaujatě a otočila jsem si na další stránku. 

,,Měli jsme namíchat základní ingredience na Kostirost, ne na výbušný lektvar! Bum!" řekl Malfoy a jeho kumpáni se rozesmáli. Trapný. Poukazovali na moji menší nehodu při hodině lektvarů. Vybuchl mi kotlík. No co? Na lektvary jsem nikdy nebyla profík.

,,Ha-ha" odvětila jsem nezaujatě a dále jsem předstírala, že tam není. Dál jsem si četla. Vím, jak tohle moje ignorování dokáže Malfoye naštvat, ale tak nějak se mi možná líbilo ho škádlit. Byl pak docela k smíchu. Hlavně když nakrčil ten jeho snobský nosík. I když, on byl k smíchu i tak.

,,Nezahrávej si, Jonesová. Za chvíli ti do smíchu už nebude." Přistoupil blíž. Přišpendlil mě svým tělem na zeď a zavrčel mi do ucha.

,,Počkám si na tebe, uvidíš" řekl tak, abych to slyšela jen já. Přejel mi mráz po zádech. Ne že bych se ho bála, ale jsem strašně lechtivá.

Malfoy se jen naposledy zašklebil a i se svými kumpány odešel bůh ví kam. Dnes již už po několikáté jsem protočila očima a pokračovala jsem ve čtení téhle zajímavé knížky, kterou mi dal táta na moje čtrnácté narozeniny. Je z mudlovského světa, ale baví mě, a to hodně. Jsem zvědavá co táta vymyslí na moje patnáctiny, které tady budou coby dup. Zbývají už jen dva měsíce do vánoc, potom už jen měsíc a půl a bum, patnáctiletá Charlotte je na scéně.

~

,, Baf!" zaječel na mě někdo zpoza stromu. Byla jsem jako vždy zabraná do knížky. Navíc na mém oblíbeném místě, na školním dvorku pod stromem na lavičce, takže to jsem nic a nikoho nevnímala dvojnásobně. Proto jsem se vyděsila k smrti a hned se otočila na mého narušitele.

,, Georgi! Frede! Vážně nejsem na žádné vaše vtípky zvědavá" zasmála jsem se. Oba zmiňovaní si ke mně přisedli, každý z jedné strany.

,, Ale neříkej, Lotty.." pronesl jeden z nich. Netroufnu si hádat.

,, Já myslel, že ty naše vtípky zbožňuješ.. " řekl... Fred, myslím? Ano, bude to Fred.

,, Jednou jsi to řekla, a když to jednou řekneš, už se to nikdy nemění!" řekl pro změnu George. Než jsem stihla vůbec něco říct, oba vyletěli jako torpéda a se smíchem odběhli.

S úsměvem jsem zakroutila hlavou a dál jsem si četla. I když musím přežívat v téhle děsné koleji, Lenka má pravdu. Mí přátelé mi náladu zvednou vždycky.

Na lavičce jsem seděla až do setmění. Poté jsem si odnesla knihu na pokoj a vydala se na večeři. Po večeři jsem se toulala hradem... Dělám to ráda. Baví mě se potulovat temnými chodbami, objevovat nové, opuštěné místa a mluvit s obrazy nebo duchy. Skoro všichni jsou na tohle moje toulání zvyklí. Občas se taky ztratím, ale vždy se dokážu po čase vymotat. Někdy mě někdo najde, jindy se ptám obrazů. Ti mi pak nadávají. Ale to mi nevadí.

Seděla jsem na římse v mé oblíbené části hradu. Nikdo sem totiž nechodí, nebo spíš jsem tady ještě nikdy nikoho nepotkala. Ráda se dívám ven z velkého okna, hlavně večer. Všechny hvězdy už jsou na obloze a co nejjasněji září. Miluju ten pohled. Vždycky si tady představuji věci, o kterých si přeji, aby se staly. Abych chodila do Havraspáru. Abych nebyla za šmejdku. Abych...

,, Ztratila ses, Jonesová?" slyšela jsem za sebou posměvačného Malfoye. Tentokrát byl sám.

Zakroutila jsem hlavou, ale zrak jsem od oblohy neodtrhávala. Malfoy přistoupil blíž.

,, Dívej se na mě, když s tebou mluvím!" prudce mě chytl za zápěstí.

Trochu vystrašeně jsem se na něj podívala, ale pořád jsem byla nad věcí.

,, Malfoyi, pusť mě! Nesahej na mě!" trošku jsem hysterčila. On se jen ušklíbl a pustil mě.

,, Klídek, Jonesová. Něco od tebe potřebuju. Píchnout." řekl a já na něj vykulila oči. Co si o sobě myslí?!

Jemu to asi došlo a rozesmál se. Tak teď už jsem nechápala nic.

,, Takhle jsem to nemyslel, proboha. Myslel jsem pomoct. S učením." pronesl a já na něj zůstala nevěřícně koukat. Dobře, i ta první varianta byla reálnější než tahle. Ušklíbla jsem se.

,, Takže našeho Zmijozelského Prince začalo zajímat i něco jiného, než šikana mudlorozených? Tomu snad sama nevěřím" řekla jsem a zkřížila jsem si ruce na prsou.

,, Proboha ne! To je směšné" pronesl ještě rychleji než jsem čekala, takže jsem se dožadovala vysvětlení. Musím říct, že výjimečně mám značně navrch. A zrovna nemám žádné svědky!

,, Otec na mě tlačí kvůli učení. NKÚ, a tak. Nemusím ti asi popisovat, jak vypadá moje hodnocení..." Ušklíbl se.
,, A o tobě se přece ví, že jsi nejchytřejší ze Zmijozelu! Chvíli tu tvoji smíšenou krev přežiju" řekl rádoby znechuceně a já povedla obočí. Dělá, jak kdybych byla nějaký mutant.

Změřila jsem si ho pohledem od hlavy až k patě a seskočila jsem z římsy.

,, Tak na to zapomeň. Nebudu trávit můj drahocenný čas s někým, jako jsi ty!" Měla jsem se k odchodu. Zastavil mě jeho zoufalý hlas.

,, Jonesová, prosím. Otec mě jinak zabije." řekl a já se na něj s úšklebkem otočila.

,, To by sice bylo fajn, ale pochybuji. Papá!" řekla jsem, když mě chytl za zápěstí. Tentokrát to ale nebolelo, jen mě to donutilo se na něj podívat.

,, Prosím.. Jen jedno blbé odpoledne. Co bys mohla mít v plánu tak důležitého?" ušklíbl se a... Má pravdu. Vlastně nic. Skoro celé dny nedělám vůbec nic, když teda zrovna nejsem s Lenkou, Wealeyovýma nebo Hermionou a Harrym. Jinak se topím v knihách a bloudím hradem. Ale mně to vyhovuje! I když...

,, Fajn. Ale mám podmínku!" řekla jsem, ještě než stihl cokoliv říct.

,, Necháš mě i Hermionu napokoji. Co se týče poznámek na náš původ. Ale nejen náš původ. Rozumíš?" řekla jsem trochu zmateně a Malfoy se jen Ušklíbl.

,, To nemůžu zaručit, Jonesová... " pronesl.

,, Fajn, tak se mnou nepočítej. Adios!" řekla jsem a vydala jsem se pryč. Už jsem byla skoro za rohem, když na mě zavolal. Já však nezastavovala. Malfoy si hlasitě povzdechl a vydal se za mnou, přičemž mě předběhl a zabránil mi v cestě.

,, Fajn, ale neříkám, že mi to někdy neujede" řekl mi a já se zamračila, dělala jsem, jakože přemýšlím.

,, Hm.. Fajn. Ale varuju tě. Jedno slovo a budeš zase tam, kde jsi teď." řekla jsem a obešla jsem ho.

,, Zítra po vyučování v knihovně. Ve tři. Začneme s tím nejlehčím. A opovaž se přijít pozdě." řekla jsem ještě, než jsem se ztratila v chodbách hradu. Když jsem si byla jistá, že už mě nevidí, opřela jsem se o chladnou zeď a oddechla jsem si. Konečně si určuju podmínky já!