slytherin mudblood | draco malfoy

kapitola 19 - Na Harryho!

Po velkolepém obědě jsem se šla rozloučit s Lenkou. Za pár hodin už budu u Weasleyů a s ní se neuvidím celé Vánoce. Slíbily jsme si však, že si budeme psát dopisy a dárek si dáme po Vánocích.

Draca jsem od oběda neviděla. Nevěděla jsem, jestli s ním chci vůbec mluvit nebo ho alespoň vidět, ale chtěla jsem se rozhodně držet Snapovy rady - vychladnout. Aspoň na nějakou dobu bude lepší, když na Draca prostě myslet nebudu. Ale jde to snad, ještě když budu v jednom domě s mými pohádanými kamarády a nebudeme se bavit právě kvůli němu?

Když jsem se rozloučila s Lenkou, vyběhla jsem se ještě rozloučit do sovince za Corvicií. Přes vánoce zůstává vždycky v Bradavicích.
Cestou ze sovince jsem se ještě vplížila do kabinetu mého učitele lektvarů a na stůl jsem položila dárek k vánocům. Byla to naše fotka, z letošních prázdnin. Oba jsme se tam tvářili docela kysele, protože moje matka měla neustálou potřebu nás vyfotit. Ale vzpomínka to byla hezká. I když jsem ho přes prázdniny viděla jen jednou, všechno jsem mu stihla říct. V naší rodině je sice vždycky vítán, ale dle jeho povahy se dá asi očekávat, že se opravdu ukáže jen jednou za Uherský rok.

Popadla jsem ještě kousek pergamenu a brko s inkoustem, a napsala jsem mu krátký vzkaz.

Aby se Vám po mně nestýskalo, pane profesore.
Veselé Vánoce.
Ch.R.J.

PS: děkuju. Za všechno.

Vzkaz jsem nechala vedle rámečku s fotkou a vyplížila jsem se zase ven.
Šla jsem zpátky na pokoj pro své věci a potom už jsem vyšla před školní bránu, kam jsem i s několika dalšími studenty odjela kočárem taženým testrály na nádraží.

~

Z vlaku jsem vystoupila jako poslední. I když jsem se na rodiče těšila, tak nějak jsem si chtěla prodloužit tu dobu, dokud nebudu muset trčet s Harrym a Ronem pod jednou střechou. I když, pár minut mi už asi nepomůže..

Nervózně jsem se rozhlédla po nádraží a když jsem uviděla mámu s tátou, rozběhla jsem se za nimi. Teda, jen co kufry dovolily.

,,Mami! Tati!" radostně jsem vykřikla a vrhla jsem se jim okolo krku. Moc ráda je zase vidím. Taková holka jako jsem já potřebuje čas od času tu rodičovskou náruč.

Byli jsme na cestě, když mi rodiče sdělili, že Vánoce nakonec u Wealsleyů slavit nebudeme. Po útoku na pana Weasleho zůstávají v domě, který Sirius zdědil po své matce i s domácím skřítkem Kráturou. Nakonec jsem se dozvěděla, že tam bude i Hermiona. Na jednu stranu jsem byla opravdu nervózní z toho, jak se celá situace vyvine, ale taky jsem si řekla, že to bude dobrá příležitost o všem si s nimi popovídat a vyřešit to.

Z mých myšlenek mě probudilo zastavení auta. Zastavili jsme před nějakými domy. Táta mi pomohl s kufry a pak jsme si stoupli na chodník. Domy se najednou začaly pohybovat a měnit svoje rozpoložení, dokud se mezi nimi neobjevil další vchod. Kouzelnický svět mě nikdy nepřestane udivovat.

Právě tím vchodem jsme vešli dovnitř. Už ode dveří jsem slyšela několik hlasů, ale v takovém šumu jsem ani jeden zřetelně nepoznávala. Až když jsem přišla blíž, všimla si mě paní Weasleyová.

,, Lotty!" řekla nadšeně a mateřsky mě objala. Do široka jsem se usmála.

,, Paní Weasleyová" oplatila jsem jí oslovení a kývla jsem na pozdrav panu Weaslymu, který seděl opodál na židličce. Chudák, nevypadal nejlépe. Ale prý už se necítil nejhůře.

Šli jsme se s rodiči zabydlet a potom jsme šli na večeři. Dole už byli všichni - Weasleyovi, Fred a George, Ginny, Ron, Harry a Hermiona.. Chyběl jen jeden člověk.