slytherin mudblood | draco malfoy

kapitola 23 - Připomenu ti tvé místo

Šla jsem v doprovodu několika dalších studentů chodbou. Nevěděla jsem, kam jdeme, ani jak to tam bude probíhat, ale chtěla jsem toho být součástí. Součástí Brumbálovy armády. Věřím Harrymu, když říká, že ten, jehož jméno nesmíme vyslovit, se vrátil. Vím, že on to cítí. I já to cítím a jsem so jistá, že to určitě cítí více lidí. A i když je na mě pořád neskutečně moc naštvaný, i tak chci být nápomocná, kdyby se něco stalo. Když už stejně o Brumbálově armádě vím, je to jedno.

Přišli jsme k nějaké stěně, ve které se najednou začaly rýsovat dveře. Byla jsem docela zaskočená. Jak už jsem jednou říkala, svět kouzel mě nikdy překvapovat nepřestane. Nechápavě jsem se podívala na Hermionu a ta se na mě usmála.

,, Komnata nejvyšší potřeby. Ukáže se vždycky, když vycítí, že jsi v nouzi." objasnila mi a já jen přikývla.

Byla jsem tady jediná ze Zmijozelu, ale nijak to nikomu nevadilo. Všechny jsem tady znala a oni znali mě, takže jsem se nemusela bát žádných poznámek k mé koleji, nebo snad předpokladů, že jsem nějaký špeh.

Dneska nás Harry učil zaklínadlo, které vyvolá patrona. Expecto patronum. Tohle zaklínadlo už jsem uměla, jelikož mě ve čtvrtém ročníku Snape doučoval. Byla to docela sranda, byl ze mě úplně na nervy. A já ho ráda štvala a provokovala. Skvěle jsem se u toho bavila.

Po cca hodině jsme se všichni odebrali zase pryč. Chtěla jsem zastihnout Harryho, všechno s ním probrat a konečně si ho usmířit, ale viděla jsem, jak čeká až jen všichni vypadneme. Čekal na Cho. Proto jsem stejně jako ostatní jen vyšla z komnaty a zamířila si to na svou kolej do mého pokoje.

Cestou jsem skoro nikoho nepotkala. Nevím, kde všichni jsou, ale nijak jsem to neřešila. Když jsem však přišla do společenky, pochopila jsem. Skoro všichni ze Zmijozelu tam seděli a horlivě nad něčím debatovali. Moc jsem tomu nevěnovala pozornost a jen s protočením očí jsem chtěla zmizet za dveřmi mého pokoje. Takového požehnání se mi však nedostalo.

,, Ale ale, koho pak to tu máme. Jonesová. Zase jsi se tahala s Potterem?" ozval se za mnou ten její hnusný pisklavý hlas a já hned věděla o koho jde. Samozřejmě, že o Pansy. Na vteřinu jsem zachytila blonďáčkův pohled a otočila jsem se na tu zmiji.

,, Tobě může být nic do toho, kde a s kým jsem, Parkinsonová" řekla jsem jí na oplátku a zkřížila jsem si ruce na prsou.

,, A co by na to asi říkal tvůj kluk, hm, že se potloukáš kde s kým?" pozvedla jedno obočí a pár zraků padlo na Draca. Nevěděla jsem, že se drby šíří až takhle rychle..

,, Já nemám kluka, Parkinsonová" zavrčela jsem podrážděně a otočila jsem se na odchod.

,, Nemusíš zapírat, všichni to víme. A kdo to neví, tuší. A tuší správně. Zmijozelská šmejdka se nechala namotat od zmijozelského Prince. Nechápu, jak taková ubohá, trapná, špinavá..."

,, Tak dost!" ozval se Draco. Otočila jsem se zpátky na Pansy. Všichni jsme měli překvapené výrazy. Nečekala jsem od něj nic, protože on je už prostě takový. Vůbec by mě nenapadlo, že by se mě mohl před ostatními zastat.

,, Ještě jedno křivé slovo proti Charlie, Parkinsonová, a připomenu ti, kde je tvoje místo!" řekl jí Draco a Pansy jen němě přikývla. Ani jsem se na něj nepodívala a odběhla jsem pryč z místnosti, přímo do sovince. Měla jsem všech hádek už po krk. Potřebovala jsem být chvíli sama. Chvíli oříznuta od světa, ve kterém momentálně panuje tolik nenávisti. A proč? Každý má na to svůj důvod. Jen nechápu, proč vždycky já musím být tím hlavním terčem hádek. Lepí se na mě jako smůla na paty.

Jemně jsem hladila Corvicii po jejích uhlově černých příčkách a dívala jsem se dolů ze sovince. Nic zvláštního se venku nedělo, dokud jsem neuviděla, jak několik zmijozelských studentů, včetně Draca, vedou několik členů Brumbálovy armády do hradu. V čele šel Filch. Bylo mi jasné, že míří za Umbridgovou do kabinetu, proto jsem se hned sebrala a vydala se tam také.
Ovšem jsem se celou dobu nacházela za rohem, abych na všechno viděla a zároveň, aby si mě nikdo nevšiml.

Cupitala jsem za nimi přes půlku hradu. Několikrát mě málem zahlédli, ale já vždycky hbitě uhla a tím jsem se vyvarovala toho, že si mě někdo všimne a odvede mě do toho růžového pekla. Dneska jsem tam rozhodně skončit nehodlala.

Když přišli ke kabinetu, všimla jsem si, že tam jsou už všichni členové armády. Kromě mě. Já jsem se schovávala za rohem a vyčkávala jsem, co se bude dít...