slytherin mudblood | draco malfoy

kapitola 12 - Santalové dřevo

V osm jsem na Draca čekala na našem místě. Seděla jsem na okně a pozorovala jsem couvající měsíc. Měla jsem perfektní výhled na hodiny. Draco má zpoždění. Jako vždycky. Problém mi to ale nedělalo, mezitím jsem si v hlavě dávala dohromady, co napíšu do dopisu domů. Mohla bych jim už odepsat.

Najednou jsem slyšela kroky. Pootočila jsem hlavu a spatřila jsem tu jeho blonďatou kštici. Posadil se vedle mě.

,, Ahoj" řekla jsem potichu třesoucím hlasem. Jsem strašpytel no. Na tenhle rozhovor jsem totiž nebyla vůbec připravená.

,, Ahoj" oplatil mi Draco pozdrav.

Seděli jsme od sebe tak metr. O kousek jsem se přisunula a tázavě jsem se na něj podívala.

,, Že by se naší malé Charlie stýskalo po Zmijozelském princi?" řekl Draco s úšklebkem na tváři a já zrudla. Byla jsem ráda, že je tady šero, tudíž mě nemůže vidět. Zasloužila bych si jen další trefnou poznámku.

,, Možná" pokrčila jsem rameny. Draco se uchechtl, ale pak trochu zvážněl.

,, Víš co nechápu? Pokaždé říkáš, že to nejde... Ať už je to z jakéhokoliv důvodu. Ale když jsme tady, spolu.. Neodmítáš. Sama chceš aby jsme spolu byli..." řekl a já si povzdechla. Problém je v tom, že já prostě nevím, co chci!

,, Já.. Draco... Víš.. Je to prostě...ugh.." nedokázala jsem že sebe nic vymáčknout. Draco mě objal a hlavu si opřel o moje rameno.

,, Jde o mě? Jde o to, že to jsem.. Já?" zeptal se a já zakroutila hlavu.

,, Ne! Samozřejmě, že ne. Jde o to, že.. Jde o Pansy. Já.. Prostě k ní cítím nějakým způsobem vinu.. A trochu se bojím, co by se dělo, kdyby něco zjistila.." řekla jsem první věc, co mě napadla. Když se nad tím však zamyslím, z části to pravda byla.

,, O Pansy se obávat nemusíš. Nic nezjistí, slibuji. Můžeme se scházet po tajmu. Navíc... Ty víš, že já s Pansy být nechci. Víš, že s ní jsem jenom kvůli otci. Ale já chci být s tebou.." řekl Draco. Nemohla jsem tomu uvěřit. Stačilo pár týdnů a my se oba zbláznili. Nebo zamilovali? Nevím.

,, Draco.." vydechla jsem, ale vlastně jsem nevěděla co říct. Nenacházela jsem slova, která by se pro tuhle situaci hodila.

A nemusela jsem. Ve vteřině nám totiž oboum došlo, že slova jsou teď zbytečná. Seděli jsme naproti sobě a mé oči se vpíjely do těch jeho. Ty jeho bouřkové oči... v měsíčním světle vynikly ještě více než obvykle, stejně tak jako jeho purpurové rty.

Položila jsem mou ruku na tu jeho, o kterou se opíral a propletli jsme si prsty. Připadala jsem si jako v nějakém romantickém filmu, kdy na sebe postavy zdlouhavě zamilovaně hledí. Ale tohle bylo jiné. Teď jsem já byla postava. Teď jsem já měla vědět, co dělat. Teď jsem já byla ta, která dokázala ovládat situaci. Nebo on..

A potom jsem konečně ucítila ty jeho hebké polštářky na mých. Nečekala jsem to, ale i tak jsem spolupracovala. Ruce jsem mu dala za krk a on si mě za pas přitáhl blíž. Cítila jsem jeho typickou vůni. Bylo to tak dokonalé. Byl to ten polibek, který mluví za všechno. Který nahradí všechna slova. Který omámí každé srdce a tak to bylo i s tím mým.

Hned když jsme se odtrhli, s červenými tvářemi jsem ho objala.
Nic nenamítal a objetí mi opětoval. Takhle jsme tam spolu seděli několik minut v naprostém tichu. Vítr narážel do oken a já se zachvěla. Začíná být chladno.

,, Je ti zima?" zeptal se Draco. Přikývla jsem a dál jsem pozorovala hvězdy. Přehodil mi svůj hábit přes ramena a já se na něj usmála. Ihned mě do nosu praštila ta jeho vůně. Připomíná mi to vůni santalového dřeva. Přivinula jsem si hábit blíž k tělu a přivřela jsem oči.

,, Děkuju" řekla jsem a opřela jsem se o jeho hruď. Chvíli jsem se ještě dívala na hvězdy, dokud mi nezačaly těžknout víčka. Snažila jsem se únavu přemoct, ale stejně jsem o chvíli později upadla do říše snů. Poslední co jsem cítila bylo, že mi věnoval polibek do vlasů. Nic víc už jsem nevnímala.