slytherin mudblood | draco malfoy

kapitola 10 - Dobrou noc, Draco.

Sedím na tribuně. Okolo krku mám zmijozelskou šálu. Co tu dělám? Nevím. Nikdy moc na famfrpál nechodím. Dneska je to ale jiné. Dneska mi řekl on ať přijdu. A já přišla. Jak ironické. Příště až řekne, ať skočím pod vlak, skočím? Ne! Protože žádné příště už nebude.

Dnes hraje Zmijozel proti Nebelvíru. Takže Harry proti Malfoyovi. Jak znám Harryho, v téhle jeho náladě bude mít ještě větší odhodlání vyhrát. Což se určitě i stane. Ne, že bych Malfoye podceňovala, ale upřímně... Oproti Harrymu? Bez šance.

Hráči už byli ve vzduchu. On těkal očima po zeleno-bílé tribuně. Hledal mě? No to sotva. A jestli ano, tak nenajde. Jsem tady dokonale schovaná, protože s mojí výškou mě nemá šanci najít. A nenašel. Zápas začal.

Celý průběh mě ani tak nezaujal, jako Zmijozelský chytač. Na koštěti vypadal ještě lépe, jako na zemi... Jo, to protože je dál. Ha. 1:0 mozku.

Nakonec zápas vyhrál Nebelvír. Říkala jsem to. Původně jsem měla v plánu jít za Malfoyem, ale vzhledem k tomu, že prohráli, radši nebudu riskovat. Bude mít špatnou náladu. Navíc si to nechci ještě víc pokazit u Harryho, Rona a Hermiony. Naopak, chci to nechat trochu vychladnout a pak za nimi jít. To mi poradila Lenka.

Sešla jsem z tribuny, když jsem ho uviděla. Stál tam s čelem opřeným o dlaň. V druhé ruce držel koště a pochodoval sem a tam.

,, Otec mě zabije.. " mumlal si nějaké těžko srozumitelné věci. Rozhodla jsem se, že za ním přece jen půjdu. Maximálně to skončí hádkou a já už ho třeba nebudu muset doučovat.

Přišla jsem k němu blíž a odkašlala jsem si. Zvedl hlavu. V jeho obličeji se mihlo několik emocí. Od překvapení, přes leknutí, radost? Nevím. A zase neutralita. Tu má po většinu času.

,, Tak jsi přišla.. "

,, Tak jsem přišla.." přitakala jsem mu. Zvláštně se na mě podíval a úšklíbl se.

,, A proč?" zeptal se. Rozhodla jsem se ho překvapit a místo výmluv jsem to na něj příště vybalila.

,,Protože jsi mi říkal, ať přijdu. No ne? Navíc.." chtěla jsem říct, že jsem se pohádala s triem a tak jsem neměla s kým trávit čas. Hned jak mě to napadlo, tak jsem si v duchu vlepila a myšlenky na jakékoliv sebemenší svěřování se jsem ihned zavrhl.
,, To je jedno. Už půjdu." řekla jsem radši, než jsem se moc rozpovídala o Harrym. Vysmál by se mi.

,, Navíc co?" zeptal se a přišel blíž ke mě. Byl ode mě tak metr. I to stačilo, aby moje srdce začalo bít rychleji a můj hlas se začal třást nervozitou. Co to do háje..?

,, To je jedno, nech to být.." řekla jsem a chtěla jsem odejít. On mě ale chutnul za ruku. Opět.

,, Navíc, co?" zdůraznil. Rozhodla jsem se mu to říct. A kde je to tvoje "žádné svěřování se"? Nadechla jsem se, ale nepomohlo to. V očích mě začaly štípat slzy a já před ním přece nemohla brečet!

Vytrhla jsem se mu ze sevření a ignoroval jsem jeho volání. Utekla jsem. Bylo mi jedno kam, prostě pryč, pryč a pryč.

Pryč od něj, pryč od mých pocitů, pryč od Harryho, Rona a Hermiony, pryč ode všech. Potřebovala jsem být sama. Proto jsem běžela chodbami hradu, dokud jsem nenašla tu moji. Ztracenou. Nepotřebnou. Osamělou. Prázdnou. Temnou. Jalobych mluvila o mě, viďte?

Než jsem tam ale stihla dojít, zastihl mě profesor Snape. Dal mě jakž takž do kupy, ale nic ze me dostal. I tak jsem mu ale byla vděčná, že se zajímal. Nic o Harrym jsem mu však říct nemohla, pochybuji, že by měl o moc lepší reakci jako Malfoy.