slytherin mudblood | draco malfoy

kapitola 27 - Felicité Grindelwald

Paprsky jarního slunce mě šimraly na tváři. Do místnosti pronikaly skrze velká okna, na která jsem nebyla z mého pokoje zvyklá. Když jsem pootevřela oči, zamžourala jsem přímo do světla. Byla jsem zmatená, dokud mi nedošlo, co se stalo. Sirius! Ozvalo se mi v hlavě. Je mrtvý? Byl to jen sen? Nevěděla jsem, co se děje ani co se stalo. Pomalu jsem pootevřela oči a spatřila jsem dvě spící postavy sedící na židličce. Když mi trochu začaly pracovat smysly, poznala jsem, že to jsou mí rodiče. Co tady dělají? A kde to vůbec jsem? Opřela jsem se o lokty a porozhlédla jsem se po místnosti. U velkých prosklených oken a okolo mě bylo několik dalších postelí, mezi nimiž byla větší chodbička. Poznala jsem bradavickou ošetřovnu. Ale co tady dělám? Co se stalo? Na to už jsem si odpovědět nedokázala. Než jsem stihla probudit rodiče, to už si ke mně kráčela madam Pomfreyová.

,, Děvče, tys nám dala! Ihned informuji Brumbála, že jsi vzhůru" řekla madam Pomfreyová a já byla snad ještě zmatenější, než před tím. Máma s tátou se už však probrali a hned mě začali mačkat v hřejivém objetí.

,,Charlotte! Tak moc jsme se o tebe báli!",, Moc tě milujeme, zlatíčko",,Jak tě mohlo napadnout tam jít?",, Jsi naše statečná holčička" říkali jeden přes druhého. Nejen že jsem byla pomatená a sotva jsem jim objetí opětovala, ale vůbec jsem si nemohla vzpomenout co se stalo. Za malou chvíli se však ve dveřích objevil Brumbál spolu s Harrym, Ronem, Hermionou a Lenkou. Byla jsem moc ráda, že je vidím.

,, Jak vidím, už jsi se nám zotavila, Charlotte" řekl profesor Brumbál a posadil se na židličku vedle postele. Ostatní mě přivítali a sami si stoupl okolo postele. Prvotní jemné úsměvy jim opadly a tvářili se docela vážně. Stejně tak i pan ředitel.

,, Jak se cítíš?" zeptal se a já vlastně ani netušila, jak mám odpověď. Jak se vlastně cítím? Po smrti Siriuse? A.. Setkání s Voldemortem?

,, Vlastně... Ani nevím.. Moc... Moc si toho nepamatuju, a.. a.. On... Sirius.." dala jsem si dlaň přes ústa abych zakryla vzlyky. Slzy se mi nahrnuly do očí a já si vzpomněla na ten jeho prázdný výraz, na jeho poslední pohled, který nám daroval. Harry mě objal. Sám moc dobře věděl, jak se cítím. Sirius byl pro něj poslední rodina, co měl. Teď už neměl nikoho, kromě nás, samozřejmě. Přátel.

,, Vaše ztráta mě upřímně mrzí.. " řekl Brumbál a pohlédl na mě, i na Harryho, poté pokračoval.

,, Ale je tady něco, co byste měla vědět. Co vás v příštích letech může vystavit do velkého nebezpečí. Do temnot, které s sebou přinese návrat Pána zla. Vašeho... Otce" řekl Brumbál a mě se zatajil dech. Pohlédla jsem na mé rodiče, kteří teď měli slzy v očích. Ne! Nemohla to být pravda... Ja nemohla vzejít z něčeho tak... temného... krutého... zlého... nebezpečného... Vyděšeně jsem se dívala na ostatní a hledala jakýkoliv náznak toho, že je to vtip. Nebo sen. Či cokoliv jiného, co by z toho dělalo nepravdu. Co by nasvědčovalo tomu, že nic z toho co se děje není reálné a já, až se vzbudím, budu zase úplně obyčejná smíšená čarodějka, která si bude hledět svého. Něco mi však říkalo, že to se nestane.

,, T-Takže... T-ty.. Nejsi můj... táta?" zeptala jsem se táty a on jen zakroutil hlavou.

,, Biologicky ne, ale oba tě moc milujeme, Charlotte. Jsi jako naše vlastní." řekl můj táta a já svým pohledem sjela i mámu. Plakala, tak jsem ji chytla za ruku.

,, Ani ty nejsi moje maminka? Když ne ty, tak.. Tak kdo?" zeptala jsem se vystrašeně. Nechtělo se mi tomu věřit. Já a potomek Pána zla? Byla jsem jako on? Co ve mně všechno zanechal?

,, Felicité Grindelwald" promluvil Brumbál a já se na něj překvapeně podívala. Grindelwald?
Mého výrazu si samozřejmě všiml a začal své vysvětlování.

,, Určitě se ti jako první jméno v tvé hlavě objevil Gellert Grindelwald. Povím ti, nejsi zas tak daleko od pravdy. Je to tvůj dědeček. Vím, že je to velmi matoucí a zamotané, pro tebe to musí být opravdu velký šok. Ale jsi už dost stará na to, aby ses o svém původu dozvěděla víc. Až se na to budeš cítit, přijď do mojí pracovny. Budu tě očekávat." postavil se a usmál se na mě. Ještě než se dal na odchod, otočil se na mě.
,, Nespěchá to, dej si na čas. Vím, že je toho pro tebe moc. Mimochodem, mám rád máslové pusinky" řekl Brumbál, mrkl na mě a odešel. Zmateně jsem se otočila na své... rodiče. Je zvláštní je tak nazývat, i když je tak pořád beru. Oni budou vždycky mí rodiče. Objala jsem je. Oba dva a velmi pevně. Chtěla jsem jim dát najevo, že to nic neznamená. Nic... Dobrá, něco to znamená. Ne však to, že bych je přestala brát jako rodiče.

~

Chvíli jsme si všichni povídali, jak mí rodiče tak i mí přátelé, a já se cítila o něco líp. Seděla jsem na posteli, v kruhu mých milovaných a společně jsme se nejen že dostali od tématu, které mě tak děsilo, ale také mi dokázali vykouzlit úsměv na tváři i smích. Dokázala jsem na to všechno chvíli nemyslet. Jedna osoba mi tady však chyběla... Můj Blonďáček...
Myslela jsem na něj skoro celou dobu. Bála jsem se kohokoliv zeptat, hlavně, když tady byli rodiče. Nevím, jak by reagovali, ani co by dělali. Zjišťovat jsem to však nehodlala.

~

Ahoj!
Zdravím Vás u jedné z posledních kapitol :) Vzhledem k tomu, že jich zbývá vydat už jenom něco okolo 4-5, je čas se Vás zeptat... Chtěli byste pokračování? :) Já už jsem si celý ten příběh tak nějak rozvrhla na tři části, ale pokud by Vás to už nebavilo, tak ani nemá cenu to vydávat, že jo... Tak kdyžtak napište do komentáře, pokud byste o druhý díl stáli :3
Vaše Teris🥰