slytherin mudblood | draco malfoy

kapitola 6 - Dost už!

Je sobotní ráno a já se před chvílí vzbudila. Podzimní paprsky se i přes mohutné zmijozelské závěsy kradly do pokoje a mě nezbylo nic jiného, než je pustit do vnitř. Vysloužila jsem si tím Pansyino nesouhlasné zabručení. V další chvíli se však otočila na druhý bok a spokojeně chrápala dál. Ulevilo se mi. Nesnáším, když mi ta blbka nadává. Kdo to má pořád poslouchat?! Nechápu, proč má neustálou potřebu si dokazovat, jak je nade všemi. Povyšuje se nad ostatní a na nikoho jiného nehledí. Koho mi to ještě připomíná?

Potichu jsem si vzala svou zmijozelskou uniformu a odplížila jsem do koupelny. Udělala jsem svou ranní rutinu, v mžiku jsem se převlékla a potichoučku, jako myška, jsem se zase vkradla zpátky do pokoje. Pansy a její supr čupr kámošky ještě spaly, takže jsem měla kliku. Vydala jsem se na snídani. Když jsem vešla do velké síně, několik desítek studentů už tam bylo. Všimla jsem si Malfoyova pohledu. Ty jeho ledové oči na mě zíraly, jako kdybych byla pod skenerem. Nebo se koukal někam za mě? Jemně jsem mu kývla na pozdrav. Nepatrně kývl zpátky, přičemž svůj pohled stočil zpátky na svého parťáka Blaise a začal mu něco vykládat. Okej, tohle bylo přinejmenším zvláštní.

Sedla jsem si za stůl a přes nebelvírský jsem zamávala Lence. Ta mi s úsměvem zamávala zpátky a dál se věnovala svému vanilkovému pudinku, který má tak ráda. Nad tím jsem se pousmála.
Po snídani jsem se rychle vypařila ze síně, abych už nemusela čelit Pansyiným vražedným pohledům. Od té doby co přišla do síně ze mě nepustila oči! Nechci nic namítat, ale bylo to nepříjemné. Cítila jsem se, jako kdyby si plánovala mě zabít. Doufala jsem, že je to jen chabá a zcela nereálná domněnka. A taky že byla. Musela jsem se uchechtnout. Představa toho, jak na mě Pansy vrhá kletbu, která se nepromíjí, mě upřímně pobavila. Taková slečinka.

Rozhodla jsem se, že dopoledne strávím učením a odpoledne si najdu chvilku, abych mohla napsat dopis domů. Pošlu ho po mé sovičce Corvicii.* Rodiče si často stěžují, že když jsem v Bradavicích, pomalu ani neví, že nějakou dceru mají. Není to tak, že bych je neměla ráda nebo něco podobného, ale nebudu zapírat - vždycky jim buď zapomenu odepsat, nebo se mi nechce. Tak to prostě je. Existují ale i případy, kdy prostě nevím, co napsat. A to přece není hřích, ne?

~

Drazí.. Ne, to je blbé...

Mami a tati,

Tohle je první dopis pro Vás v mém pátém školním roce. Juhů! Asi se ptáte, jak se vede. Mám být upřímná? Asi si odpovíte sami. Moje kolej mě nešetří. Za to se ale po dvou měsících vidím s Lenkou a ostatními. Chyběli mi. Stejně jako vy mně teď.

Ve čtvrtek jsem byla za Hagridem. Mám Vás moc pozdravovat. Prý se máte taky někdy ukázat!

Budu končit. Jak se vede doma?
Odepište prosím co nejdříve.

Mám Vás ráda.

Vaše Lotty.ღ

~

Tak. Dopis bych měla napsaný. Teď už snad rodiče nebudou namítat, že jim málo píšu. Dopis jsem dala do obálky, kterou jsem pečlivě zalepila a už jsem si to mířila do věže za mým milovaným uhlíkem.

Když jsem vešla do sovince, hned jsem uviděla Corvicii sedět na svém bidýlku. Kde jinde by seděla, že ano. Corvicii jsem dostala na své jedenácté narozeniny, při nástupu do prvního ročníku tady v Bradavicích. Je celá černá. Uhlově černá. Nenajdete na ní jediné světlé místečko a proto je pro mě tak výjimečná. Je jedinečná.

Psaní jsem jí připevnila na nožičku, pohladila jsem ji a vypustila.

,, Leť, uhlíku můj!" říkám jí tak často. Je to má přezdívka pro ni. Ještě chvíli jsem seděla v sovinci a četla si, jelikož tu byl klid a od těch krásných soviček se mi vůbec nechtělo. Miluju sovy, už odmalička.

Zastesklo se mi. Po domově, po rodičích, po mém dětství... Po všem. Jsem strašně citlivý člověk a... Někdy to na mě prostě dolehne. Nemůžu mít pořád tu moji neutrální, nic neříkající masku. A když jsem sama, nejlépe vyplňuje na povrch. Potichu vydechnu, ale zatřese se mi hlas. Marně se snažím udržet slzy v mých očích. Nechci brečet, ale zároveň je to pro mě strašně uklidňující. Nechala jsem tedy mé slzy vyplout na povrch, ale dál jsem svůj pohled věnovala knize.

,, Ale, ale... Jonesová. Co ty tu?" uslyšela jsem za sebou ten jeho hlas. Sakra. Rychle jsem si setřela slzy a otočila jsem se na něj.

,, Špehuješ mě?" vyjela jsem po něm. Jsem ve špatném rozpoložení. Dokáže mě naštvat úplně všechno a všichni.

,, Uklidni se Jonesová. Jdu jen poslat dopis" uchechtne se, ale zvláštně se na mě dívá. Poznal to. Určitě.

Tak neasi, když máš začervenalé oči a opuchlé tváře... Neozývej se, svědomí. Nemám náladu teďka vést vnitřní boje.

Malfoy mlčky složil svůj dopis a dal ho do pařátů jedné ze soviček. Poté přistoupil k oknu a nechal ji letět. Čekala jsem, že hned odejde. Mýlila jsem se. Opřel se o lokty vedle mě a díval se na výhled ze sovince, stejně jako já. Pak se mi podíval do tváře.

,, Co je ti?" zeptal se. Nezněl nijak zvlášť zaujatě, ani starostlivě. Možná byl jen zvědavý. Jsem si jistá, že kdyby jsme neměli naši dohodu o doučování, už by se mi vysmál jak brečím nad nějakou mudlovskou knížkou. Jak dětinské a přinejmenším mudlovské, pomyslel by si. Teď ale žádné poznámky neměl, naštěstí.

Nic jsem mu neodpovídala a jen jsem se modlila, ať už je pryč. Podívala jsem se dolů ze sovince a viděla jsem tam Lenku, a dalších pár holek z Havraspáru. Zastesklo se mi po mé koleji. Po koleji, pro kterou jsem byla stvořená. A které jsem vlastně ani nikdy nebyla součástí... A ani nebudu. Po chvíli jsem se rozplakala na novo. Ve spěchu jsem popadla knihu a vyběhla jsem ze sovince, po točitých schodech.

,, Jonesová, počkej!" zavolal za mnou ten pitomý Malfoy. Nesnáším ho! I celou tuhle pitomou kolej. Co se vůbec stará?!

,, Tak počkej přece, než z těch schodů sletíš" Uchechtl se. Přes slzy jsem sice neviděla, ale tyhle schody znám až moc dobře. Nehrozí, že bych z nich sletěla. Proto jsem ignorovala jeho ctěné rady a odběhla jsem pryč, pryč z jeho dohledu. Pryč od něj.

Ani nevím proč, ale kousek mé duše si přál, aby mě dohnal... Aby mě zastavil... Aby si mě k sobě přivinul do objetí a já se mu mohla vybrečet na rameno...

Dost už!

Hlava byla plná myšlenek a já nevěděla, na co myslet první. Byla jsem zmatená a smutná a na to je jen jeden lék, který já moc ráda praktikuji - samota. Proto jsem šla na svoje oblíbené, osamocené místo na hradě. Tam, kde ani moje myšlenky neměly šanci a já si tak mohla dočíst další kapitolu mé knihy.

~

* z latinského slova corvus - vrána

Tak snad jste zas o něco chytřejší :)