slytherin mudblood | draco malfoy

kapitola 22 - Já už přece dávno jsem

Stáli jsme na nádraží 9 a ¾ a čekali jsme, až budeme moct nastoupit do vlaku. I když tyhle Vánoce nebyly úplně poklidné, se všemi jsem se dokázala tak nějak usmířit. Až teda na Draca. Neměla jsem dostatek odvahy mu napsat dopis, ale rozhodně jsem plánovala si s ním promluvit, až budeme ve škole. Musí mi všechno říct a já jemu taky...

S mamkou už se jakž takž bavím, ale o Dracovi nechce ani slyšet. Mám zákaz se s ním vídat nebo vůbec bavit. Nechápu ji. A taky mi pořád v hlavě vrtá ten její rozhovor se Siriusem. Doufám, že až se příště zase uvidíme, vysvětlí mi to.

Vzala jsem si kufr a rozhlédla jsem se, abych zjistila, kam se poděla Hermiona. Když jsem však hledala její tvář mezi tolikati, naskytl se mi pohled na mého blonďáčka. Stál kousek od nás, vedle něj stál Lucius a Narcissa. Lucius měl ten jeho obvyklý, přísný výraz. Bylo mi Draca líto.. Určitě si za ten rozchod s Pansy neužil zrovna klidné svátky.
Pozorovala jsem ho a on mě. Tvářil se provinile, ale když jsem se na něj jemně usmála, usmál se na mě zpátky.

,, Charlotte, tak pojď" vyrušila mě mamka z  mého zasněného pozorování a zatáhla mě někam do davu. Věnovala jsem poslední pohled Dracovi a už jsem zmizela mezi ostatními studenty a jejich rodiči.

~

Položila jsem kufry do rohu pokoje, tam jako vždycky, a převlékla jsem se do hábitu. Zachvíli bysme měli jít na večeři, proto jsem se domluvila s Lenkou, že na ni počkám před zmijozelskou společenkou a půjdeme tam společně. Dlouho jsme se neviděly, takže teď musíme všechno dohnat. A taky se nemůžu dočkat, až jí předám dárek k Vánocům!

Když nadešel čas jít na večeři, vyšla jsem před společenku. Studenti se tady míjeli co chvíli. Rozhlížela jsem se okolo sebe, jestli náhodou Lenku někde nezahlédnu, ale marně. Mezi těmi všemi studenty jsem neviděla nikoho podobného Lence. A to ty její vlasy bych poznala všude. Usmívala jsem se. Byla jsem docela ráda, že jsem byla opět v Bradavicích. Byly to dlouhé dva týdny vánočního klidu, který ale stál za prd. Pořád mi totiž v hlavě vrtá ten rozhovor... Pořád nedokážu pochopit, proč by měl Lucius pověřit Draca, aby mě k němu přivedl. Proč? Nedává to vůbec žádný smysl..

,,Charlotte?" ozval se hlas za mnou. Jeho hlas. Tak moc mi chyběl...
Otočila jsem se. Stál tam ve své plné kráse, i s těma jeho kumpánama. Kývnutím hlavy je poslal pryč. Když odešli, konečně znova promluvil..

,, Dostala jsi můj dopis?" zeptal se a já jenom beze slov přikývla. Nechtěla jsem to řešit, ne teď. Chtěla jsem si počkat až budeme sami.

Draco jen jemně přikývl a chtěl odejít. Určitě si myslel, že jsem tím dávala najevo, že už s ním nechci nic mít. Nechtěla jsem, aby si to myslel! Není to totiž pravda..

,, Draco, počkej.. " zastavila jsem ho. Podíval se mi do očí a já v tu chvíli dostala strašlivou chuť okusit jeho rty. Znova cítit ty motýlky v břiše, které mi způsobuje jeden nevinný polibek. Ale nemohla jsem, ne přede všemi.

,, Přijdeš dneska na naše místo?" zeptala jsem se nadějně. Draco se usmál a přikývl.

,, Budu tam jako vždy, ve stejný čas. Dobře?" řekl mi a já souhlasila. Potom už jsem ho nechala jít na večeři.

Hned jak odešel, přiběhla ke mně Lenka. Bylo nad míru jasné, že nás už nějakou chvíli pozorovala a teď se dožadovala podrobností. Všechno jsem jí řekla po cestě na večeři.

Když se schylovalo k osmé hodině, vzala jsem si na sebe neviditelný plášť a šla jsem za Dracem. Musela jsem být ještě opatrnější než obvykle, Umbridgová to tu nechala hlídat Filchem a ten by se nade mnou už určitě neslitoval, jako to vždy dělá Snape. Kdyby mě Filch chytil, skončila bych v kabinetě té růžové parády a to by teprve byla sranda.

Když jsem zahla za roh, Draco už seděl na římse a díval se z okna. Jeho nic neříkající pohled jen naznačoval, že nad něčím přemýšlí. Zamyšleně se díval na nebe. Bradu měl opřenou o své koleno a když jsem se podívala do těch jeho nádherných bouřkových očí, šel z něj cítit smutek. Je to snad kvůli mně? Nebo je tady něco jiného, co mého blonďáčka trápí?

Pomalu jsem si sundala plášť. Draco si mě ještě stále nevšiml, tak jsem si vyskočila vedle něj na římsu. Lekl se a chytl se za srdce. Já se jenom zasmála.

,, Taky tě ráda vidím" řekla jsem mu a on se zasmál. Měl tak kouzelný úsměv...

Přisunula jsem se k němu blíž a objala jsem ho. Objetí mi opětoval, za což jsem byla víc než ráda. Potřebovala jsem ho. To objetí, nebo Draca? Obojí..

,, Chyběl jsi mi.. " zamumlala jsem mu do hrudě a on mě pohladil po vlasech.

,, Neodpověděla jsi mi na dopis... Myslel jsem si, že-"

,, No, to je trošku složitější.. " skočila jsem mu do řeči a podívala jsem se mu do očí.

,, Jak to myslíš..?" řekl s obavami. Byl tak roztomilý. Nevěděla jsem, jestli má opravdu takový strach z toho, že mě ztratí, nebo jestli to jenom hrál. Nebyla jsem si jistá, jestli mu můžu věřit.

,, Kvůli tomu dopisu se trošku ztropila scéna.." uchechtla jsem se a nervózně jsem si zastrčila vlasy za ucho.
,, Když ho sova doručila, Sirius si přečetl, že je z Malfoy Manor. A řekl to přede všemi. Moje máma mě začala poučovat o tom, s kým se mám a s kým se nemám stýkat, z čehož jsme se pohádaly, protože jsem tě bránila. Potom jsme spolu nemluvily. Potom jsme s Fredem a Georgem odposlouchávali mamčin rozhovor se Siriusem, kde říkala nějaké její šílené teorie. Abych ale nebyla jenom pesimistická, udobřila jsem se s Ronem. Na druhou stranu Harry je poslední dobou k nevydržení. Je neustále napjatý a člověk mu ani nemůže nic říct.. " vysvětlila jsem celou situaci a v podstatě jsem shrnula celé ty dva týdny. Draco jen přikyvoval.

,, Nelam si s Potterem hlavu, Charlie. Nestojí ti to za to, věř mi.. Co se týče toho dopisu, tak se omlouvám, jestli jsem udělal nějaké problémy.. A upřímně chápu obavy tvých rodičů. Nosit příjmení 'Malfoy' se nevyplatí.. " řekl Draco a smutně se uchechtl. Věděla jsem, že tím na něco naráží.

,, Draco, co se stalo?" pohladila jsem ho po tváři a on si povzdechl. Přitiskl se víc k mé dlani a přivřel ty jeho smutné překrásné oči.

,, Otec.. zuřil. Byl vzteky bez sebe, když se dozvěděl, že jsem se s Pansy rozešel. Ale přežil jsem to... Otec byl stejně počas toho, co jsem byl doma, neustále někde v tahu a nechtěl mi říct kde. Ani matka nic neřekla. Nevím, kde mohl být, a upřímně mě to ani nezajímá" řekl Draco a usmál se na mě. Usmála jsem se na něj zpátky a přitáhla jsem si ho k sobě blíž. Toužila jsem po jeho polibcích... Tak moc.

Když se naše rty konečně spojily, nechala jsem průchod všemu. Teď už nám nic nebránilo v tom, aby jsme byli spolu. Žádná Pansy. A naši rodiče nám v tom také nezabrání, očividně ani jeden nebereme ohledy na jejich názor. A to je dobře.

Draco mi polibky oplácel. Nebyly to žádné dravé polibky plné chtíče, ale jemné a pomalé, které měly za úkol vyjádřit to všechno, co jsme nedokázali popsat slovy. Slova totiž nedokázaly vyjádřit ty emoce, které jsem v sobě schovávala. Ty city, které patřily jenom jemu. Mé srdce, které patřilo jenom jemu...

,, Charlie, kdy už konečně budeš moje?"zamumlal Draco do polibku. Usmála jsem se na něj a věnovala jsem mu poslední polibek na rty.

,, Já už přece dávno jsem, Blonďáčku..."