slytherin mudblood | draco malfoy

kapitola 29 - Slabochu!

Pohled Draca

Utekla mi. Prostě se sebrala a s pláčem utekla. A co sis myslel?
Volal jsem za ní, utíkal jsem za ní, ale nemělo to smysl. Věděl jsem, že teď by se mnou stejně mluvit nechtěla. Jsem takový idiot!
Jestli jsem od samého začátku věděl, že je to dcera Pána zla? Ano, věděl. I on to věděl, všichni Smrtijedi to věděli. Nebyl jsem ještě jedním z nich, ale otec i matka počítali s tím, že brzy se jedním z nich stanu. Štítilo se mi to. Nikdy jsem po tom netoužil a ani teď, když jediná dívka, do které jsem se kdy zamiloval je jeho dcerou. Slabochu! Zaklel jsem a pěstí jsem udeřil do kamenné zdi. Samozřejmě, v zápětí jsem toho litoval, když mi rukou projela tupá bolest. Zoufale jsem se uchechtl nad mojí debilitou. Byl jsem tak naštvaný a tak... zlomený. Nedokázal jsem si představit, že bych musel žít bez ní. Že bych už nikdy neměl právo pocítit ty její hezké rty na těch mých... Že bych už nikdy nemohl ovinout okolo ní své paže, a nemohl jí tím dát jistotu, že se jí nic nestane... Že už nikdy bych nemohl cítit tu její typickou vůni bezinek.. Že bych už nikdy nemohl projet těmi jejími světle hnědými, dlouhými, kudrnatými vlasy... Že bych už nikdy nemohl být s ní...

Miluju jí? Ne! Ano!

Nevěděl jsem, co se právě v mé hlavě, duši či srdci odehrává. Cítil jsem se tak zmatený a... prázdný zároveň... Bál jsem se, co všechno ji může potkat. Vždy byla tak nevinná, tak opatrná vůči okolnímu svět a najednou přijde taková rána. Nemůže na to být sama.. Nebude, tupče, má přece Pottera a tu jeho bandu hrdinů... Svatý Potter. Všichni ho milují. Tebe všichni nesnáší! Včetně jí...

Zním jako zoufalec. Jedním jsi..

Jsem Malfoy! A Malfoyovi nikdy neukazují city nebo cokoliv co se tohohle týká. Měl bych si přestat hrát na chudinku a začít se chovat tak, jak mám. Jde to vůbec..?

Zhluboka jsem se nadechl, upravil jsem si kravatu a se vzpřímenou hlavou jsem zamířil přímo do mého pokoje. Potřebuji si vybít zlost. I když jsou ještě pořád všichni na snídani, nehodlám riskovat, aby mě tady někdo viděl. Na pokoji budu mít větší jistotu.

Když jsem přišel do společenské místnosti, slyšel jsem vzlyky. Roznášeli se skoro po celé koleji a já ani nemusel hádat dvakrát, kdo je vydává. Bylo mi jí tak líto... Nechtěl jsem, aby musela takhle trpět. Ať už to bylo kvůli Pánovi zla, Siriusovi nebo snad.. mě..

Vzpamatoval jsem se a ignorujíc Charlottiny vzlyky jsem se vydal do mého pokoje. Lehl jsem si na postel a po zbytek rána jsem se jen nepřítomně díval do stropu, dokud nepřišel Blaise s Crabbem a Goylem. Před nimi jsem musel předstírat, že se nic z toho nestalo. I tak mě ale myšlenka na moji Jonesovou-Raddlovou tížila...

-

Ahoj!
Tak, tohle je předposlední kapitola, ještě nás čeká epilog a první část našeho příběhu bude hotová :) co na to říkáte? ;)
Vaše Teris🥰