Láska skrz hledáček

- PROLOG -

Začátku biatlonového boomu v Česku, jsem byla součástí hlavně jako fanoušek u televize. Nechápavě jsem sledovala, jak někdo může uběhnout tolik kilometrů na běžkách a pak střílet. Jenže Češi přivezli medaile ze Sochi a nastala nová éra zimního sportu u nás.

V létě jsem úspěšně dodělala vysokou školu a hledala uplatnění. Jako na zavolanou přišel inzerát od Českého biatlonového svazu. Hledali nového fotografa pro další sezónu. S malou nadějí jsem poslala ukázku mých fotek. A světě div se za týden přišla odpověď. Mám se dostavit do Nového Města, kde mají biatlonisté soustředění.

Zabalila jsem si pár věcí a mohla vyrazit. Zítra v devět se mám hlásit v nějaké kanceláři. Začínám být pěkně nervózní, uvidím je na živo. Makulu, Bimba a další.

Řinčení budíku se ozývá celým mým pokojem. Nesnáším ten zvuk, otráveně se natáhnu pro telefon a vypnu ho. Protáhnu se, je tu nový den. Čekají mě perné momenty, které rozhodnou o následujících měsících.

Nakonec nás v kanceláři přešlapuje pět. Jsem tu snad nejmladší, i když kluk vedle nemůže být o moc starší. Po chvíli přijde Petr Slavík osobně.

„Zdar lidi, vítám Vás ve Vysočina aréně. Dneska budete mít jen jeden úkol a to focení. Tréninky budou probíhat postupně, nejdříve chlapi a pak ženy. Nesmíte jim překážet v práci, ale zároveň musíme zachytit emoce. Ostatně během sezóny je to nejdůležitější část práce. Máte volné pole působení, odpoledne chci od každého deset nejlepších fotek. Dejte do těch snímků kus sebe."

Tak jo to nezní jako těžký úkol. V hlavě nám nějaké představy, vezmu si plán areálu a začnu hledat nejlepší místa. Dopředu jsem si trochu nastudovala jeho fotky, k tomu přidám svůj styl.

Celý den uteče docela rychle, fotek mám hodně. Při cestě zpět do kanceláře potkám toho kluka. Jemně se na mě usměje a jde dál. Přeci jenom jsem jeho konkurence, tohle je práce snů.

„Docela ten den utekl co. Jenže tohle ještě není konec. Teď se přesuneme do tiskového sálu a budete upravovat svoje fotky. Říkal jsem, že chci deset nejlepších," směje se Petr.

Jsem utahaná jako kotě a mám ještě dělat s fotkami? Chvíli mám pocit, že se nás snaží zastrašit. Ta pozice není tak jednoduchá jak vypadá, to jsem pochopila hned. V automatu si koupím kafe a uzavírám celou naši skupinku. Sál je opravdu velikánský, zaberu si stůl úplně vzadu a začnu makat. Do práce se tak zaberu, že si nevšimnu, když tam zůstanu sama.

„Tak jak to vypadá?" Zeptá se Petr hned vedle mě. Leknutím nadskočím a rozhlédnu se kolem.

„Ehm docela dobře, už všichni odešli?"

„Jsi tu jen ty."

„Aha omlouvám se, hned vypadnu."

„V pohodě, mám ještě chvíli čas. Jak se jmenuješ?"

„Natálie."

„Petr, těší mě. Ty jsi ta co vystudovala AMU?

„Jak to víte?"

„Jako jedna z mála jsi nás zaujala svým životopisem. Máš AMU a chceš dělat tady, proč?"

„Líbí se mi ten sport a vypadá to, že tu jsou fajn lidi."

„Se vším souhlasím, kdyby mě nevolala rodina domů, hned bych tu zůstal. Můžu vidět tvoji práci?"

Pomůže mi poupravit pár fotek a docela dobře se bavíme. Za ty roky má spoustu rad a typů, které se mi možná budou hodit. Celý prostor arény opouštím hodně pozdě, usínám skoro za chůze. Nemůžu se dočkat postele, i když je hotelová.

Já vím, moc dlouho jsem to nevydržela... :D.

Tímto Vás vítám u dalšího příběhu, tentokrát bude v hlavní roli Tarjei. Mimo sezónu jsem nechtěla nic vydávat. Biatlonové příběhy se čtou hlavně v zimě. Jenže teď je jiná situace a já se doma každou chvíli asi zblázním a tak píšu a píšu. Najednou mám napsaný podstatný kus příběhu.

Zpráva od Wattpadu bylo poslední postrčení k tomuto. Kdy jindy psát, když ne teď. Snad Vás aspoň na chvíli odvedu od reality. Budu se těšit na Vaše reakce... Díly budou vycházet každou neděli.