Láska skrz hledáček

21. Zlato, jsem tu pro tebe.

Až do oběda ležím v posteli a snažím se vstřebat nové zážitky. Několikrát se přistihnu, že se směju jako měsíček na hnoji. Povlečení je stále cítit jeho vůní, tajně ji fetuju vždy, když jdu kolem. Při cestě na oběd mi v kapse zvoní telefon.

Dneska musíme sekat latinu, včera se to trochu vymklo kontrole. Viděl jsem po cestě Lukase a nevypadal moc fresh :D. Nemůžu se dočkat, až tě uvidím.

Pro příště se musíme zlepšit. Kéž bych měla volné odpoledne L.

U výdejního okénka vyfasuji svůj tác a mířím rovnou k holkám. S úsměvem zasednu naproti Makule k Evče.

„Už jsi to slyšela?" Vyhrkne prvně jmenovaná.

„Co?"

„Norové se včera opili a řvali na celé kolo. Trenéři prý děsně vyváděli a jediný kdo je z toho venku je Tarjei. Od půlnoci ho nikdo neviděl."

„Vyhráli zlato, není divu, že slavili. Co naši kluci?"

„Všichni zvládli trénink, takže pohoda. V kolik jsi přišla ty?"

„Asi nějak po jedné, v ulicích to dost žilo."

„Jdu si ještě chvíli lehnout, jsem totálně vyšťavená," prohlásí Evka. Jen s ní souhlasíme, po příchodu na pokoj se svalím na postel. Pořád se tak blbě culím. Jak to teď mezi námi vůbec bude?

Když to vypadalo na naprostý debakl, přijela na střelnici Lucka. Měla na kontě už jednu chybu z ležky. Mistrovství je vždy velkým překvapením pro všechny, přesně jako dnešní závod. Na stříbrné příčce se zatím vyhřívá Američanka Dunkleeová. Pověsím si Williho na krk a sleduji přípravu na Lucky stojku. Než stihnu pořádně mrknout má odstříleno, je to nula a najednou jede o medaili! Naprostá senzace, tým kolem trati jí žene do cíle. Těsně před ní přijíždí Ukrajinka, to zvládne, věřím jí. Konečně ji vidím na cílové rovince, z posledních sil zabere a následně se svalí do sněhu.

„Parádní výkon, jsi neuvěřitelná," pevně ji objímám.

„Nevěřím tomu," mumlá stále zadýchaně.

„Užívej si to, jsem po tvém boku a celé to budu dokumentovat."

„Děkuju."

Všichni jsou nadšení a smějí se na celé kolo, ještě aby ne. Lucka zajela svůj nejlepší závod v kariéře. Počkám před buňkou, než se převlékne a pak společně míříme na vyhlášení. Stoupnu si hned pod pódium, abych měla nejlepší místo.

Celé odpoledne jsem tak vytížená, že si na modrookého Nora vůbec nevzpomenu. Je to možná lepší, alespoň si nelámu hlavu nad tím, co bude dál. Jen co upravím fotky ze sprintu je čas na medailový ceremoniál. Spěšně popadnu jednu sušenku z kufru a ještě v autě jí ukusuju.

„Stihla ses najíst?" Směje se Lůca naproti.

„Neměla jsem čas," zahuhlám s plnou pusou.

„Dáme si něco potom, bude malá oslava. Doufám, že přijdeš?"

„To si přece nenechám ujít."

Přeci jenom se dnešní ceremoniál od toho včerejšího liší. Několikrát se přistihnu, jak v davu hledám jednu tvář. Dávalo by to smysl, Marte je mistryně světa, mohl by se přijít podívat. Jenže nepřišel, to mi dojde vzápětí.

Předání medailí je po pár minutách pasé, následuje ještě státní hymna a focení medailistek. Pak je konečně Lucka propuštěna a může se jet zpátky na hotel. V pokoji jen odložím věci a jdu na hodně pozdní večeři. V břiše mi kručí jako v rybníce.