Láska skrz hledáček

9. Pohádka na dobrou noc.

Další ráno se probudím s bolestí hlavy, to nevěstí nic dobrého. Vezmu si prášek a ještě chvíli zůstanu ležet. Musí to zabrat, na dnešní sprint jsem se těšila.

Za půl hodiny už mířím na snídani. Naštěstí už je pozdě, nikdo ze závodníků tu není. Pozdravím Jirku s Egilem, posadím se vedle nich. Jedním uchem poslouchám jejich anglickou konverzaci, nakonec se přistihnu, že stejně nevím, o čem mluví.

S rozmrzelým obličejem sleduju počasí venku, z nebe se snášejí provazy vody. Může být dnešní den ještě horší? Krátce před druhou hodinou opouštím naše ubytování. Mám na sobě nepromokavou bundu a pláštěnku, snad to alespoň trochu pomůže.

Makula vyráží hned s číslem pět a vede si skvěle. Na všech mezičasech vede, k tomu přidá čistou střelbu. Jen musí dlouho čekat, na co to bude stačit. A ono to stačí na krásné třetí místo. Gratuluji ji jako první z týmu. Pak fotím všeobecnou radost, hlavně objetí s Evčou. Té se to dneska bohužel vůbec nepovedlo, nepostoupila ani do stíhačky. Přesto má radost z úspěchu své kamarádky.

Markét si jde pro bronzovou medaili a bílého plyšáka, maskota těchto závodů. Jako jediná s ní jdu na konferenci, snažím se ji trochu uklidnit. Vím, jak nerada mluví před cizími lidmi v angličtině. Povzbudivě se na ní usměju, nepatrně kývne a začne mluvit.

„Mluvila jsi skvěle," řeknu ji po tiskovce.

„Tahle nervozita asi nikdy neopadne. Mám hrůzu, jen na to pomyslím."

„Bude se to zlepšovat, uvidíš."

Všechnu práci stihnu dodělat ještě před večeří, konečně budu mít jeden volný večer. Odešlu svoje díla holkám a vydám se na večeři. Dneska se podává čína s rýží.

„Naty, jsi v pohodě? Jsi nějaká bledá, neleze na tebe něco?"

„Snad ne."

„Nebudeme nic podceňovat, po večeři zalez do postele, později se na tebe přijdu podívat," řekne Zdenda.

Tak večer s holkami se konat nebude, škoda. V žádném případě nechci ohrozit jejich zdraví. Zalezu si pod peřinu a pustím si svůj oblíbený podcast. Aspoň trochu si zlepším náladu, pořád věřím, že nebudu na Vánoce nemocná. Celá rodina se na mě těší a já si přivezu domů nějaký moribundus.

„Naty, tady Zdenda, můžu dál?"

„Jasně, pojď."

Otevře dveře a nese velkou tašku, kterou položí k mým nohám.

„Tak se ukaž, bolí tě něco?"

„Asi mám svalovou horečku, bolí mě celé tělo."

Hrabe se v tašce, až konečně najde teploměr. Přiloží mi ho k čelu a počká pár vteřin.

„Nemám dobré zprávy, 38,2. Dneska jsi byla hlavně s Makulou, že ano?"

„Jo, nevěděla jsem to. Jinak bych k ní nechodila," řeknu rychle.

„Tohle nemohl nikdo vědět, snad se z toho brzy oklepeš. Prozatím budeš jen tady, jídlo ti budeme nosit. Přijdu ještě ráno, zkus se vyspat."

„Kdo bude fotit zbylé závody?"

„Teď je důležité tvoje zdraví, na fotky se teď vyprdni."

Noc je jedna velká katastrofa, je mi pěkně blbě. Snažím si dávat na hlavu aspoň studený ručník. Jenže pak už nemám sílu dojít ani do koupelny. Usnout se mi podaří jen na malou chvíli. Pak koukám z okna na protější kopec. Celé městečko pod námi spí, je teprve půl šesté. Opatrně vstanu z postele, zkusím si dát studenou sprchu. Ta by mohla horečku trochu srazit. Šnečím tempem dolezu do koupelny, každý pohyb neuvěřitelně bolí. Když už jsem tady, rovnou si vyčistím i zuby. Odhodím propocené oblečení stranou, navleču na sebe další pyžamo. V duchu se omlouvám mamce, když jsem brblala, že je zbytečné mít dvě.