Láska skrz hledáček

23. Nikdy to nebude lehké...

Další ráno jsem se automaticky probudila s úsměvem na rtech. Kolem mého těla byla ovinutá silná paže, opatrně jsem se snažila vymanit, abych ho neprobudila. Vypadal tak klidně a krásně zároveň. Pořád si nějak nemůžu zvyknout na ten pocit. Pořád se bojím, že se něco pokazí, protože takhle by to přece bylo moc lehké.

Natáhnu se pro telefon, je krátce po půl osmé. A já mám šílený hlad, proto se rozhodnu zajít do jídelny. Jako první najdu jeho mikinu, chvíli na ni jen tak hledím a pak si ji přetáhnu přes hlavu.

Ještě na chodbě tajně doufám, že všichni ještě spí. Co jsem si sakra myslela? Jít do jídelny v pánské mikině, ještě k tomu potkat Markétu. To by mi tak chybělo, rázem by to věděl celý tým.

Opatrně zaťukám na kuchyňské dveře, nervózně se ošiju. Připadám si jako puberťačka. Dveře se otevřou a v nich stojí hlavní kuchařka.

„Dobré ráno, mohu nějak pomoc?" Mile se usměje.

„Dobré ráno, mám dotaz. Je možné si vzít snídani na pokoj?"

„Určitě, ještě tu nikdo není, pojďte dál."

Připraví mi velký tác a na něj naskládá spoustu dobrot. Tohle je vyloženě královská snídaně, sbíhají se mi sliny celou cestu na pokoj. Jen co otevřu dveře, vidím Tarjeie, je na telefonu a něco píše.

„Snídaně do postele," zazubím se na něho.

„Už jsem se lekl, že jsi utekla. Hele to je moje mikina."

„Snažila jsem se být potichu a nic jiného jsem nenašla."

„Moc ti sluší."

Posadím se naproti a rovnou si ukořistím čokoládový muffin. Následující minuty se smějeme, povídáme si nebo se navzájem krmíme. Vzniknou z toho dost komické situace..........

Trochu nedobrovolně se rozloučíme, je akorát čas oběda. Tarjeie čeká odpolední trénink a mě focení individuálu žen. Otevře dveře na chodbu jako první a vyjde ven. Nevšimnu si jeho zmrznutí na místě, proto do něho zezadu narazím. Podívám se stejným směrem a zatají se mi dech. Z druhé strany chodby nás s úsměvem sleduje Bimbo. V první chvíli vůbec nevím, co mám dělat, nejradši bych vzala nohy na ramena. Jenže už je pozdě, viděl nás!

„Sice se náramně bavím, ale mazejte odsud. Každou chvíli přijdou ostatní na oběd," připomene nám, jak se dýchá a pohybuje.

„Já ti to pak vysvětlím, nech si to zatím pro sebe."

Oba značně nervózní vyjdeme před hotel. Ještě jsme neřekli ani jedno slovo. Michal, je dobrý kamarád, snad dokáže udržet tajemství.

„Promluvím si s ním, bude to v pohodě," snažím se uklidnit sama sebe.

„Proč ti to tak vadí? Tak nás viděl, stejně by se to dřív nebo později dozvěděl."

„Cože?"

„Tak nás viděl no a co, svět se nepřestane točit. Mně se třeba ulevilo, alespoň mám pocit, že to je vážný vztah a ne žádná hra na schovávanou."

„Tarjeii, já..."

„Bojíš se, aby nás náhodou nikdo neviděl. To se za mě stydíš nebo co?"

„Tak to není a ty to víš, víš všechno, tak proč to vytahuješ?"

„Promluvíme si později, musím jít," řekne a otočí se na patě. Stojím tam na tom místě hodně dlouho. Co mu přelétlo přes nos, sakra?

Úplně mě přešla chuť k jídlu, ale přesto jdu do jídelny. Musím se tam ukázat, aby věděli, že žiju. Třeba mi holky zvednou náladu. Ještě ve frontě na výdej se ke mně přitočí Bimbo.