Láska skrz hledáček

10. Nové začátky...

Probudím se kolem šesté s kručením v žaludku. Jídlo na nočním stolku pořád je, natáhnu se po misce s ovocem. Až později si všimnu vzkazu vedle.

Snad ti bude ráno líp. Mimochodem tvoje pusa nezůstane nikdy zavřená, mluvíš i ze spaní :D. Užij si Vánoce s rodinou a buď opatrná. Uvidíme se v Oberhofu.

Tarjei

Cože, já mluvím ze spaní? Snad jsem neříkala nic o něm, papír si přečtu ještě několikrát, než znova usnu.

„Dobré ráno, tak jak je?" Nese mi o několik hodin později Zdenda snídani.

„Už trochu lépe, snad to bude dobrý."

„Moc si toho nesnědla. Byl jsem tě večer zkontrolovat a už jsi spala. Nechtěl jsem tě budit, ale teplotu jsi měla nižší."

„Cítím se líp, jen mám plné zuby tohoto pokoje."

„To věřím, už jen dneska. Mimochodem máš zavolat Makule, chtěla tě jít navštívit, ale rázně jsem to zamítl. Prý s tebou musí nutně mluvit."

„Zavolám jí hned, snad to není nic důležitého."

Chudák Zdenda, má tolik starostí s týmem a ještě se musí starat o mojí maličkost. Hned jakmile se zaklapnou dveře, vytočím Makuly číslo.

„No konečně, okamžitě chci slyšet všechny podrobnosti," zapiští do telefonu na druhé straně.

„O čem?" Zeptám se zmateně.

„Ta horečka ti zabíjí mozkové buňky. O Tarjeovi přece, včera jsem ho vedla k tobě. Co chtěl?"

„Přišel mi dát dárek pro Máju, to je na dlouho."

Další hodinu mi vypráví veškeré novinky, o které přicházím. Se zájmem ji poslouchám, občas se přidá i Eva. Díky nim dopoledne rychle uteče, pak si musím začít balit věci. V podvečer máme vyjíždět na letiště do Ženevy. Všimnu si toho bordelu všude po zemi. Co si včera Tarjei myslel, nechci vědět. Poprvé kouknu do té tašky, čokoláda, dva pomeranče a stará závodní čelenka podepsaná od Johannese, Tarjeie, Tiril a Marte. Tohle až Mája uvidí, tak ji zaručeně klepne. S úsměvem vezmu do ruky telefon a napíšu první zprávu na norský účet.

Naše cesta domů byla všechno jen ne pohodová. Bohužel jsme museli přestupovat, každý chtěl být na Vánoce doma. Jenže jsme nestihli přestup ve Frankfurtu, takže jsme tam nocovali na zemi. Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo brečet. Snažila jsem se být co nejdál od závodníků, ale pro všechny byla situace stejná.

Dvacátého třetího prosince jsme se konečně dostali na českou půdu. Po měsíci na cestách jsme doma, je to zvláštní pocit. Opustit všechny ty lidi a jet za našimi rodinami. Na letiště mě vítal taťka, hned v autě jsem usnula a probudila se před barákem. Celá zesláblá se doplazím domů, kde mě všichni nadšeně vítají.

„Natka, je doma. Ségra se vrátila," křičí už z dálky Marek, vběhne mi přímo do náruče.

„Ahoj špunte, chyběl jsi mi."

„Ty nám taky, bylo to tu smutný. Povíš nám všechno, jací jsou?"

„Marku, nech ji vydechnout. Ahoj holčičko, jak ti je?"

„Ahoj mami, asi mám zase horečku," pevně ji obejmu.

„Uvařila jsem ti polévku, mazej rovnou do postele."

„Ráda vás všechny vidím, kde je Mája?"

„Balí dárky, máme tam přísný zákaz vstupu," směje se mamka.