Láska skrz hledáček

Epilog

Ráno odcházím z bytu, když ti dva ještě spí. Musím si něco zařídit, okamžitě. Proto se vydám do Queensu, celou cestu mám stažený žaludek. Sebastian, právě vstal, což mi prozradí jeho rozespalý obličej.

„Ahoj, děje se něco?"

„Můžeme si promluvit?"

„To je dobrý nápad, taky ti chci něco říct."

Posadím se na gauč a pohlédnu ven na ranní město. V následujících chvílích si vyjasníme všechny záležitosti. Naštěstí to cítíme oba stejně, tohle nikam nepovede. Radši zůstaneme jen kamarádi.

„Jsem rád, že jsme si to vyříkali. Pořád budeš v mém životě, mám tě rád jako sourozence."

„Já tebe taky," pevně ho obejmu. Seb, je skvělý kluk a někde tam venku na něho čeká báječná holka. Ta mu dá všechno, ne ten blázinec co mám já.

„Kdy letíš domů?"

„To sama nevím, ale na Vánoce to nebude. Omlouvám se za moje chování poslední měsíc, nezasloužil sis to."

„Věděl jsem, že se s tebou něco děje. Jen jsem ti chtěl dát prostor, abys přišla sama. Znám tě a troufám si říct, že dost dobře. Na Vánoce můžeš jet k nám, naši tě rádi poznají a já se aspoň nezblázním z Liv. Ale pak jeď domů, tam budeš šťastná."

Jeho slova mi víří v hlavě. V tu chvíli mi to konečně dojde, jako blesk z čistého nebe. Vlastně ty pocity ve mně vřely už od podzimu, jen jsem je zdárně popírala. Přes všechny názory a slabé stránky miluju New York. Zažila jsem tu mnoho věcí, za které budu nadosmrti vděčná, ale víc mi toho dát už nemůže. Můj pohár už byl vyčerpaný a momentálně tu ztrácím drahocenný čas. Proto se cítím tak pod psa, v hloubi duše jsem to věděla.

Makula, má ráda biatlon, jenže láska ke zvířatům je ještě silnější. Po telefonu jsme o tom nikdy nemluvily, podle mě její názor zůstává stejný. V neposlední řadě je tu i on, potom všem mi na něm záleží. V jeho případě to je opravdu konečná, to vím celý rok. Chci s nimi zažít, alespoň poslední trimestr. Nechci, aby mi i tohle uteklo. Najednou jsem pevně rozhodnutá, že vracím se do Evropy.

Mám přesně týden na vyřešení všech papírů a podkladů. Cítila jsem se lehká jako pírko, a najednou si užívala každou cestu metrem. Zatím to věděl jen Sebastian, který mi se vším pomáhal.

Dneska jsem odešla z práce dřív, vlastně mi už skončila. Spolupráce s Yankees byla včera dodělána a já měla padla. Chci uvařit večeři a nějak to oznámit Katie a Jayovi. Bude to těžké, jsem z toho pěkně nervózní. Prostřu bar a už jen čekám na jejich příchod.

„Páni tady to voní," uslyším jejich hlasy konečně.

„Uvařila jsem večeři," křiknu do chodby.

„Vypadá to nádherně, něco slavíme?"

„Chci vám něco říct, ale až po jídle."

Klábosíme o všem a vyprávějí mi jejich zážitky z práce. Nezmiňují se o svém odjezdu, proto to změním.

„Kdy odlétáte?" Seberu talíře a položím je do dřezu.

„22. jako loni.

„Můžeme si udělat zase předvánoční den? Brusle, trhy a vánoční nálada," opřu se zády a linku. Oba na sebe překvapivě pohlédnou.

„Nemusíme to dělat, jestli nechceš."

„Ale já chci, protože to jsou moje poslední dny tady. Rozhodla jsem se vrátit domů. Omlouvám se, že to říkám takhle, ale New York už jsem dobila," se sevřeným žaludkem čekám na reakci. Hlavně na tu od Katie, bojím se, aby se nenaštvala. Vystřelí ze židle a hledí mi do očí. Už si myslím, že se otočí a vletí do svého pokoje, když mě pevně obejme.