Láska skrz hledáček

41. Nejošklivější holky na hotelu.

S taškou plnou věcí mířím do svého pokoje pro následující víkend. Zjistila jsem velmi milou zprávu, mojí spolubydlící je Makula. Bohužel Evča neodcestovala do Norska kvůli borelióze. Zabuším na dveře a zevnitř se ozve remcání. Klasika, tolik mi chyběla.

„Konečně jsi tady, ráda tě vidím," zavřískne a skočí mi kolem krku.

„Nápodobně, jaké bylo soustředění?"

„Vidíme se po takové době a ty se ptáš na soustředění? To se mi snad zdá, odhoď věci a jdeme si povídat."

„Ty mi nedáš ani pár minut na úvod co?"

„Přesně tak, v první řadě co to je za kluka na těch společných fotkách?"

„Myslíš Nicka? Moje skoro dvojče, zklamu tě, ale v poslední době mi leze pekelně na nervy."

„Co se děje?"

„Během jednoho výletu s dvojčaty jsme potkali norskou repre a on chtěl zahrát na Tarjeie divadlo, jakože chodíme spolu. Od té doby to už nebylo ono, jsem ráda, že jsem změnila klima."

„Takže jsi ho viděla?"

Kdyby jen to, pomyslím si. Náš výlet si nechám pro sebe. Dozvídám se všechny novinky a křením se na svou kamarádku. Vlastně se těším i na zbytek holek, které potkám na večeři o něco později. Se všemi se přivítám a zasednu vedle Jess.

„Holky dneska žádný alkohol jasné? Nechce si to na nedělní party," přiotočí se Jirka během večeře. Všechny jen sklopíme hlavy a potichu se smějeme.

„Máme to na talíři pořád," mumlá Lucka.

„Ale byl to skvělý večer, hlavně jak Makula usnula na těch schodech," chechtám se nahlas. Moje spolubydlící jen kroutí hlavou. Povídáme si tam ještě dlouho do večera. Máme si co vyprávět a hlavně ten čas utíká až moc rychle. Na pokoj se vrátíme kolem jedenácté a i to považujeme za zázrak.

Hodím rychlou sprchu, večerní hygienu a už ležím v posteli. Když vyleze Markét z koupelny už dávno spím.

„Vstávej ospalče, je čas na snídani," směje se Maky další ráno.

„Ehm ještě chvíli," přetáhnu si polštář přes hlavu.

„Venku je nádherně, pojď se podívat," stojí u okna a kochá se slunečními paprsky.

„To myslíš vážně?"

„Šup, vylez z tý postele, jdeme na snídani," strhne moji peřinu.

Remcám celou cestu do jídelny. Nechápu to, vždyť máme celý den volno a ona vstává tak brzy. Společně si sedneme k jednomu stolu, jsme tu skoro samy.

„Vidíš nikdo tu není," rejpnu si.

„Aspoň nás nikdo neuvidí, chci jít někam ven. Tady nás nikdo nezná, uděláme si pěkný den."

„Vy nemáte trénink nebo něco?"

„Právě že ne a ty jdeš se mnou."

Na pokoji si natáhneme sportovní oblečení a můžeme vyrazit. Neptám se na cíl naší cesty, chci se nechat překvapit. Počasí nám přeje, na obloze není jediný mráček. Procházíme uličky města a směřujeme dál do kopců. Vypadá to na nějakou túru za přírodními památkami.

„Můžeme jít hledat houby, tady je stejně nikdo nesbírá," dělám si srandu někde uprostřed lesa.

„Už tam skoro budeme."

„Vážně? Tady snad nikde nic nemůže být."

„Hele támhle je cedule, jsme tady," ukáže nadšeně na druhou stranu lesa.