Láska skrz hledáček

33. Správné rozhodnutí v Oslu

„Co mám sakra teď dělat?" Řeknu vyděšeně a prásknu dveřmi trochu víc než bylo potřebné.

„Moc ráda bych ti poradila, ale v této situaci nevím," povzdychne Makula.

„Proč si sakra pouštěl pusu na špacír," zanadávám si pěkně od plic.

„Myslíš, že to byl on?"

„Věděli jsme to jen my dva."

„A co já a Johannes?" Pozvedne jedno obočí.

„Vždyť jsem se seznamovala i s Heddou," řeknu vyděšeně.

„Takže to mohl být skoro kdokoli, nevěřím tomu, že by to řekl Tarjei. Ne potom všem."

Dveře od jejich pokoje se otevřou a vejde Evča. S úsměvem se svalí na postel a hledá něco v telefonu.

„Vy dvě takhle potichu to není normální, co se děje?" Zamumlá nakonec.

„Jsem v pěkné bryndě."

„Kdybys byla ta holka, co vlezla Tarjeiovi to postele, tak jsi v bryndě. Co se stalo?"

Ještě víc vyděšená se podívám zpět na Makulu. Sedne si vedle mě a poplácá mě po zádech.

„Počkat, počkat, počkat to jsi vážně ty?" Zakřičí na celý pokoj.

„Pšt, prosím potichu, všechno to řeknu. Bylo to trochu jinak než jak to všude koluje. My spolu chodili se vším všudy, sice jen dva týdny ale chodili."

„Jak jsme to mohli přehlédnout? Ty jsi o tom věděla?" Podívá se na Makulu.

„Řekla mi to teprve nedávno, ale taky to nechápu. Vždyť musel chodit k nám na hotel."

„Dávali jsme si bacha, očividně to stejně nepomohlo."

„Dobře nebudu naštvaná, když mi řekneš, jaký to s ním bylo?" Evče se v očích objeví malé blesky.

„Je neskutečný ve všech ohledech, vážně ve všech," dělám naoko zasněnou a přitom se směju.

„Ty jedna rajdo, to bych to tebe nikdy neřekla."

Musím jí říct nějaké souvislosti, zaslouží si to. Strávím u nich celou dobu než je čas jít na trénink. Dneska nemůžu sedět na pokoji, ty čtyři zdi by mě ubíjely. Zabalím si batoh a vyrazím opět do města. Tentokrát si na krk pověsím Willyho, na Oslo jsem se těšila celou sezónu. Počasí se zde zatím od Finka výrazně liší, není tu taková zima a dokonce svítí příjemně sluníčko.

Projdu si většinu místních atraktivit, když už mě vážně začínají bolet nohy, najdu si útulnou kavárnu s výhledem na přístav. Objednám si svoje oblíbené karamelové latté a vytáhnu knížku, které jsem za poslední dobu moc nedala. Děj mě úplně vtáhne a já hltám stránku za stránkou. S hlavní hrdinkou najdu mnoho společné, samozřejmě to je taková ta běžná romanťárna. Jenže se svým vyvoleným se taky poznala skrz několik trapasů. Vzpomenu si na sebe na začátku sezóny, teď už mi nezbývá nic jiného než se smát.

„Můžu vám ještě něco nabídnout?" Z mého snění mě vyruší servírka.

„Ne děkuji, zaplatím."

S padajícím soumrakem se vydám zpět na cestu. Jsem neponaučitelná a opět jsem věřila svému neexistujícímu orientačnímu smyslu. Nás hotel se nachází kousek od Holmenkollenu, jenže z této strany města není onen slavný můstek vůbec vidět. Vydám se ulicí, která se mi zdá povědomá, alespoň v první chvíli.

O dalších třicet minut později si připadám vážně psychicky narušená. Samozřejmě nemám nejmenší tušení, kde jsem. V mém stavu největší zoufalosti mě nenapadne se kouknout na telefon a někomu zavolat.