Láska skrz hledáček

12. Pusa a jeho tělo.

„Nikomu to nesmíte říct jasné, ale byl za mnou ve Francii. Silvestra pak proležel v posteli s horečkou. Jsem chodící katastrofa."

„Za to tu nemůžeš, teda bůh ví co jste tam dělali. Ale přes Vánoce řádit nějaký bacil, padlo to na hodně lidí a ty si byla jedna z nich."

„Kdyby zamnou nešel, byl by v pohodě."

„Na kdyby se nehraje, přišel za tebou z nějakého důvodu. Je to milé a takové romantické. Hlavně se mu přestaň vyhýbat, odeženeš ho od sebe."

S úsměvem otevírám dveře do našeho pokoje. Mám dobrou náladu, proto mě ani nepřekvapí osazenstvo na vedlejší posteli. Sondre, Johannes a Tarjei hrají něco jako karty.

„Tady to vážně funguje jako zašívárna," řeknu místo pozdravu.

„Ztracená spolubydlící se našla, už jsem si dělal starosti."

„Ani sis nevšiml, že tu nejsem."

„Náhodou jsem to pocítil, to jsme snad zabloudily ne?"

„Navštívily jsme moc pěknou kavárnu a trochu se zapovídaly."

„Do devíti večer?"

„Přesně tak, co hrajete?"

„Poker, přidáš se?"

„Nebudu vás rušit, můžete pokračovat dál."

Sednu si s počítačem na moji postel. Jen co se připojím na sociální sítě, už mi volá Marek.

„Drahý bratře, nemáš náhodou spát?"

„Taky tě rád slyším, chtěl jsem tě vidět," řekne s červenajícími se tvářemi.

„Já snad špatně slyším, co se stalo?" Utahuju si z něho.

„Marianna je děsná, chová se jako blbka."

Se zájmem si poslechnu drama mezi dvojčaty. Obyčejně to jsou spiklenci proti ostatním, dokáží se ale pěkně požerou mezi sebou. Vezmu si ho do sluchátek a trochu zapomenu na partičku na vedlejší posteli. Zrovna se smíchem zvedám hlavu, když se podívám rovnou do těch modrých očí. Dobrých pár vteřin se v nich utápím, chyběli mi.

„Naty, slyšíš?" Vytrhne mě Marečkův hlas.

„Jo promiň, nějak jsem se zamyslela," podívám se na něho do počítače.

„Už musím jít spát, můžu zase zavolat?"

„Jasně, ráda tě uslyším. Dobrou noc."

Zaklapnu počítač a unavené si promnu oči. Měla bych jít spát, ráno se musím ukázat na snídani.

„Jdu si dolu pro pití, chcete něco?" Zeptám se kluků.

„Ani snad ne."

„Já půjdu s tebou," zvedne se Tarjei.

„To nemusíš, jsem hned zpátky."

„My bychom stejně měli jít. Je hodně hodin, určitě jsi unavená."

Zařadí se po mém boky, ale až do jídelny panuje divné ticho.

Zůstane stát u dveří a nechá mě odejít k pultu s pitím. Z jeho přítomnosti jsem nesvá, začínají se mi potiti dlaně. Cítím jeho pohled v mých zádech, není to nic příjemného.

„Zase se mi vyhýbáš," řekne najednou. Dám si chvilku, než se k němu otočím.

„Je to pro oba lepší."