Láska skrz hledáček

2. Jeden trapas za druhým

Při balení věcí na první trimestr jsem měla asi slabou chvíli. Za kterou si teď jen děkuju, chtěla jsem chodit běhat. Zatím jsem to nestihla ani jednou, ale teď to oblečení využiju. Ještě celá rozespalá se navléknu do termo prádla a sportovních věcí. Boule naštěstí trochu zmizela, konečně můžu chodit bez čepice.

V jídelně beru jablko a jdu za holkami ven. Už tam čekají s připravenými lyžemi a vším možným.

„Nevěděly jsme, jakou máš nohu, tak jsme jich vzaly víc na vyzkoušenou."

„Taky vám přeju dobré ráno," zasměju se.

„No jo dobré, jsem tak nadšená. Konečně zažijeme nějakou legraci."

Legrace to je jak pro koho. Holky na těch klackách stojí každý den, zatímco mě musí vysvětlovat všechno. Kam dát nohy a ruce, jak se předklánět. Jak dobře padat, abych si vážně něco neudělala. Prostě komedie hadr a to mě ještě čeká sjezd.

„Je to jednoduchý, špičkami budeš trochu plužit, aby ses moc nerozjela. Když tak prostě spadni, budeme tě dole chytat," vysvětluje Makula pohyb z kopce. To ještě neví, že jsem schopná se zabít.

Obě holky kopeček ladně sjedou a zezdola pokřikují, že to taky zvládnu. Sakra přece to nemůže být tak těžký. Opatrně nasměruju obě lyže dolů z kopce, dodám si trochu odvahu. V prvních metrech to zvládám dobře. Jenže pak se to šíleně rychle rozjede a já nevím, jestli mám dřív křičet nebo padat k zemi. Tak dělám oboje, řvu jako tur, rukama máchám všude kolem a holky mě vyděšeně sledují. V žádném případě nemám šanci to ubrzdit, hladce upravené tratě mi moc nepřidají. Přeskočím ochranný mantinel a letím mezi smrčky do lesa. Závěje ve zdejších lesích jsou poměrně velké, hned si je zkusím.

Nevím, jestli mám být naštvaná nebo se smát. Holky za nic nemůžou, chtěly mě jen zvednout náladu. Tak se začnu hystericky a nekontrolovatelně smát.

„Ty vole to byla jízda, jsi v pohodě," hýká smíchy i Makula.

„Snad jo, pomozte mi odsud, prosím."

Markét vyleze na mantinel a podá mi svoji hůl, která je však moc krátká. Plácám se tam jak lachtan, každou lyži jiným směrem a Eva se může přetrhnout smíchy. Směju se taky do té doby než slyším dva cizí hlasy.

„Ahoj holky, co tam vyvádíte?" Říká hlas, který jsem ještě neslyšela. Třeba to je nějaký neznámý Estonec, co mě už v životě neuvidí. Moje naděje však pohasnou hned, co promluví i ten druhý. Je to Tarjei, začnu mávat na Markétu, ať dělá jako že nic.

„Slyšeli jsme strašný křik, to jste byly vy?"

„Tady naše fotografka trochu neustála zatáčku."

„Evino, jsi mrtvá, kdybys to nevěděla," křičím na ni z pangejtu.

„To je Natália?" Ozve se se zájmem Tarjei. Pane bože na nebesích může být tohle ještě horší? Konečně chytnu rovnováhu a vyhoupnu se alespoň do sedu. Okamžitě zaměřím zrak na ty tři. Bratři Boe mě jen s údivem sledují. Odepnu lyže a vylezu ze závěje, konečně pevno pod nohama.

„Jsi v pořádku?" Přikročí ke mně Tarjei, tedy jak mu to běžky na nohou dovolí.

„Podruhé co mě musíš zachraňovat, promiň."

„Nic se nestalo, s touhle zatáčkou máme problém i my," řekne a pořád mi kouká do očí. Než si jeho mladší bratr nenápadně odkašle.

„Johannesi tohle je Natália, nová fotografka českého týmu. Natália tohle je Johannes můj mladší bratr," usměju se nad skloňováním mého jména.