Láska skrz hledáček

16. Tarjei? Potřebuji tě.

Většinu dní jsem ani neměla tušení, který je přesně den natož datum. A bylo to tak lepší, nezadržitelně se to blížilo. Den, který mi změnil život. Akorát jsme obědvali v jídelně, když přišel ke stolu Jirka s telefonem v ruce.

„Přesně tak, podle instrukcí. Napiš tam 22.1. a pošli mi to na email."

V tu chvíli by se ve mně ani krve nedořezali. Ramena mi těžce poklesla a udělalo se mi špatně od žaludku. Úplně jsem na to zapomněla, bohužel takové štěstí jsem neměla.

„Naty, jsi v pohodě?" Zeptá se vedle mě Makula.

„Není mi nějak dobře, ženské období," omluvně se usměju. Chápavě kývne a začne řešit něco s Kubou. Napůl malátně odnesu svůj tác s jídlem, vydám se do pokoje. Cesta mi přijde nekonečně dlouhá, pevně musím zadržovat slzy.

Nějakou dobu jsem otupěle seděla na posteli. Zuřila jsem sama na sebe, tolikrát jsem si už slíbila, že mě ty vzpomínky nerozhází. Zatímco tu sedím a cítím se pěkně na prd. Plíce mám stažené, pocit kdy se nemůžu nadechnout, stále neodchází. Musím okamžitě ven nebo se zblázním. Automaticky se navléknu do sportovního oblečení, vezmu telefon, pár peněz a vyrazím ven.

Pokládala jsem nohy jednu vedle druhé, moje kroky se postupně zrychlovaly, až přešly do rychlého běhu. V hlavě se mi vracely všechny ty zatracené vzpomínky. Na jeho úsměv, rty, jeho výborné lívance.

Běžela jsem daleko do lesa, kde nebyla ani živá noha. V boku mě ostře píchlo a nahlas jsem supěla. Docházel mi dech, plíce mě pálily. S rukami v bok jsem se předklonila, konečně jsem se pořádně nadechla.

Najednou jsem začala pořádně nahlas křičet. Hned jsem pocítila patřičnou úlevu. Všechen ten vztek jsem se snažila vypustit. Konečně ze mě opadlo to těžké břímě, které jsem sebou táhla.

S trochu lepším pocitem jsem procházela centrem Pokljuky. Slunce začínalo pomalu zapadat, měla bych se vrátit. Jenže mě tak moc děsí být sama v tom pokoji. Nedaleko od sebe uvidím ceduli, tohle není vůbec dobrý nápad. Nemám pořádné oblečení, přesto se vydám po schodech dolů.

Zakloním hlavu a kopnu do sebe dalšího panáka. Už necítím tu odporně hořkou chuť, dokonce jsem si zvykla na příliš hlasitou hudbu. Alkohol postupně uvolňoval všechny moje napnuté svaly. Všechny moje pocity rychle odpluly a já se cítila báječně. Zrovna jsem tančila uprostřed parketu, když mi zvonil telefon v kapse. Pomalu jsem došla do rohu, kde bylo trochu lépe slyšet. Vytáhla jsem telefon z kapsy, na displeji svítilo jméno Tarjei. Bez přemýšlení jsem hovor přijala.

„Ahoj, tak mě tak napadlo, nechceš něco podniknout. Počkat, kde to jsi? Co to je za kravál?"

„Já tančím," pronesu se škytnutím do telefonu.

„Jsi v pořádku?" Najednou jako bych přistála zpátky na zemi.

„Já nevím," hlesnu poraženě do telefonu.

„Kde jsi?"

„V nějakým baru, potřebovala jsem na vzduch. Pak jsem viděla tu ceduli a ovládla mě touha."

„Naty, nerozumím ti. Musíš mi to říct anglicky."

„Ou, aha," ještě jednou to celé zopakuju v angličtině. Celá ta situace mi připadá děsně vtipná, alkohol si vybírá svoji daň. Nálada se mi mění jak na běžícím páse. Najednou se nahlas rozesměju, já na něho mluvila česky.

„Zůstaň tam, jasný?!"

„Věř mi, moc ráda bych šla domů. Jenže jsem jaksi zapomněla, kde to je," zasměju se do telefonu. Hovor se vypne, zamířím si to rovnou k baru. Tančím na svoji oblíbenou písničku, když u východu zahlédnu známou tvář.