Láska skrz hledáček

43. Narozeniny

(Pohled Tarjeie)

Ze spánku mě nemilosrdně probouzí tepající bolest hlavy. Nic se mi nechce a už vůbec ne vstávat. Tentokrát mě ale nikdo nebudí, to je zvláštní. Otevřu oči a podívám se kolem sebe. Moje tělo je promotané s dalším ležícím vedle. Její zrzavé vlasy jsou všude kolem nás a pár mě jich šimrá na obličeji. Matně si vzpomínám na všechny události uplynulé noci. Na tváři se mi usadí úsměv.

Opatrně abych ji neprobudil, se snažím vylézt ven, musím na záchod. Johannes na vedlejší posteli a pořád půlnoc. Dneska je všechno jinak, svět se zbláznil, když i on pořád spí. Vykonám vše potřebné a vracím se zpět. Na nočním stolku začne brnět telefon, na obrazovce vykoukne Markéty fotka. Snad se nebude Naty zlobit, když do zvednu. S telefonem mířím zpátky do koupelny.

„Halo u telefonu Tarjei."

„Tarjei?" Ozve se nechápavě z druhé strany.

„To je na dlouhé vysvětlování, včera se to trochu zkomplikovalo. Naty, je v pořádku, jen má ještě půlnoc. Kolik je vůbec hodin?"

„Kolem deváté, včera jsem musela usnout. Moc mě to mrzí."

„V pořádku nic se nestalo, vlastně jsem rád, že si usnula," zasměju se.

„Je mi všechno jasné, takže konečně."

„Moc rád bych si s tebou povídal, jenže jsme šli spát za svítání a děsně mě bolí hlava."

„Omlouvám se, taky nejsem úplně fit. Až se vzbudí, tak ji vyřiď, že se musí do dvou odstěhovat. Díky a ahoj."

Vypiju celou sklenici vody a vracím se zpět do postele. Tentokrát nařídím budík a dvanáctou. Naty se zavrtí a něco řekne ze spaní, bohužel nejspíš česky. Podívám se na ni a usměju se. Vypadá jako anděl, snad nikdy nezapomenu její prosbu a polibek. Jakoby se musela ptát, čekal jsem na to takovou dobu. S úsměvem na tváři mě opět pohlcuje spánek.

Další probuzení už není tak příjemné, místo vedle mě je prázdné. Z koupelny je slyšet hlas, Johannes se na mě pobaveně podívá.

„Dobré ráno," zazubí se.

„Hlavně nic neříkej o našem příchodu," prohodím naší rodnou řečí.

„On se se mnou nechce líbat," paroduje Naty. Hodím po něm polštář, který mám nejblíž po ruce.

„Ahoj, nechtěla jsem vás probudit," přijde nejistě Naty do pokoje.

„Nikoho jsi neprobudila, stalo se něco?" Ukážu na telefon v její ruce.

„To byla mamka, táta vzal dvojčata někam na výlet. Musela jsem ji ujistit, že se dostanu do Stavangeru."

„Můžu tě tam klidně odvézt," nabídnu se hned. Periferně vidím Johannesův úšklebek. Nejradši bych mu jednu majznul.

„To je v pohodě, už jsem si našla bus."

„Kolem deváté ti volala Markéta, nejdéle ve dvě si máš přijít pro věci. Omlouvám se, že jsem to zvedl."

„V pohodě, mám od ní několik zmeškaných hovorů. Asi bych se měla vrátit k nám," řekne rozpačitě.

„Nedáme si společně snídani?" Navrhne Johannes. Aspoň za tohle mu můžu děkovat, nechci vypadat jako přísavka.

„Že bych šla s vámi do jídelny jo?"

„Zajdu něco koupit."

„Díky za azyl, jsem vašim dlužníkem a omlouvám se za moje opilecké nálady."