Láska skrz hledáček

38. Zpátky v harému.

Ještě nikdy jsem tolik nevystoupila z mojí komfortní zóny, jako za poslední dva týdny. Mohla bych se tu rozepisovat donekonečna, jak báječné všechny ty destinace byly. Ale nedá se to snad ani popsat a taky si to možná chci nechat pro sebe. Nyní si užíváme naše poslední místo a to italské Benátky. S krosnami na zádech jsme za čtrnáct dní navštívili šest zemí a v každé se zdrželi minimálně dvě noci. Moje sociální sítě pravidelně zásobuji novými fotkami...

Zrovna se procházíme po břehu kanálu Grande, když mi zvoní telefon. Zmateně zamžikám na displej, kde svítí jméno Ondra Rybář.

„Dobrý den Hájková."

„Zdravím Naty, kde prosím tě jsi?"

„Ehm no zrovna v Benátkách."

„Cože?"

„No v Itálii, děje se něco?"

„Musím si něco ověřit, ještě se ozvu, buď na příjmu."

„Dobře, nashle."

Nechápavě kroutím hlavou, asi se spletl. Sportovcům před pár dny začala příprava na novou sezónu. V tom všem cestování a zažívání nových věcí jsem úplně zapomněla na věci ohledně biatlonu. Nechci to zakřiknout, ale dokonce i na něho. Možná je to pravda, sejde z očí a sejde i z mysli.

Benátky jsou opravdu krásné město plné bohaté historie. Sami se o tom přesvědčíme, za celý den nestihneme navštívit úplně všechno. Okoukli jsme ostrovy Murano a Burano, náměstí sv. Marka a taky místní katedrálu, to pro dnešek stačí. Ondra těsně kolem šesté opravdu volá znovu, nervózně se nadechnu a zvednu telefon.

„Prosím?"

„Naty, moc se ti omlouvám. Vlastně se omlouvá celý svaz, na konci sezóny došlo k nějakému nedorozumění, chceme ti prodloužit smlouvu. Tvé fotky jsou fantastické a sportovci i ostatní členové týmu si tě moc chválí. Vlastně proto tě tak naháním..."

„Co-cože?"

„Měli ti to říct už chlapi v Oslu, ale asi se nějak špatně dohodli. Snad sis už nenašla jinou práci, opravdu o tebe moc stojíme."

„Páni, jsem trochu zaskočená. Samozřejmě že to beru, to je skvělá zpráva."

„Díky bohu, takže s tebou můžeme počítat na letní soustředění?"

„Za pár dní se vracím domů a pak už nic v plánu nemám. Teda na začátku srpna ještě dovolená v Norsku s rodinou."

„Neboj, samozřejmě budeš mít volno. Nebude to tak náročné jako v zimě. Maximálně dvakrát třikrát do měsíce, jinak budeš mít volno. Všechny podklady ti pošlu na email."

„Super, moc se těším a díky za telefonát."

„Já děkuju a ještě jednou se omlouvám. To by bylo teda pěkně blbé rozloučení. Hlavně se nám v pořádku vrať a brzy nashle."

Tak přesně nějak takhle to probíhalo. Ještě dneska tomu nemůžu uvěřit, víte co to znamená? Všechny je zase uvidím, prožiju s nimi další skvělé momenty a třeba najdu i svoje štěstí. Co když tohle je to znamení, o kterém mluvil Johannes?

Pobrukuju si svoje oblíbené písničky a místy se proklínám, proč jsem radši do Letohradu nejela vlakem. Měla jsem celkem jasno, co si koupím za svoje první peníze. A jelikož mi toho ze zimy dost zbylo, pořídila jsem si vlastní auto. Není to žádný žihadlo, ale na moje potřeby úplně postačí. Vzpomenu si na norské BMW, ve kterém mě vezl Tarjei. Občas to má svoje výhody, být slavný a úspěšný, to ne že ne. Ale já bych neměnila ani za nic.