Láska skrz hledáček

19. Motýlci v břiše a naprostá euforie.

Právě jsem absolvovala snad nejhorší cestu v životě. Brzy ráno mě naložil Ondra Rybář v Jablonci a vydali jsme se na cestu do dějiště následujícího mistrovství. Trvalo to celý den, než jsem celá rozlámaná a pěkně nechutná vylezla před hotelem. Asi si dokážete představit, jak jsem mohla vypadat, když jsem se právě probudila po devíti hodinách v autě. Nohy a zadek snad vůbec necítím. Zrovna se je snažím trochu rozhýbat, když kolem běží norský tým. Už z dálky vidím jeho úsměv, pokývne hlavou a běží dál.

Ještě než se zabydlím na svém pokoji, mi na telefonu přistane sms.

Konečně jsi tady, máš dneska čas?

Cesta byla šílená, musím se dát trochu do cajku. Tak třeba v 6?

Platí, vyzvednu tě před hotelem.

Zalezu si do sprchy, kde na sebe nechám dlouho téct žhavou vodu. Už po pěti minutách se cítím jako znovuzrozená. Trochu se namaluji, obléknu a můžu vyrazit.

Vyjdu před hotel a rozhlédnu se po okolí. Zahlédnu ho až po chvíli, stojí na kraji, aby nebyl vidět. S úsměvem za ním vyrazím, skoro běžím, tak moc se na něho těším. Ty dva týdny byly snad nekonečný. Docela často jsme si volali, ale osobní kontakt nic nenahradí.

„Ahoj," zapištím nadšeně a pevně ho obejmu.

„Ahoj flákačko, to je dost, že ses tady ukázala."

„Musela jsem načerpat hodně energie, s vámi to není vůbec lehký."

„Co podnikneme?"

„Dneska není moc počasí na chození venku, můžu tě pozvat k nám?" řekne rozpačitě. Nepatrně přikývnu a vydáme se k jejich hotelu. Díky bohu na chodbě nikoho nepotkáme, Tarjei otevře dveře do luxusního pokoje. Dvě veliké postele zabírají polovinu místnosti, v té druhé je sedačka s plazmovou televizí.

„Páni, slušný pokoj," vydechnu udiveně.

„Zítra přijede Johannes, jinak tady jsem sám a není to vůbec příjemný," zasměje se.

„Snad se nebojíš?" Povytáhnu obočí.

„I chlapi se někdy bojí, není to nic špatného. Odlož si věci, co si dáš?"

„Máš čaj?"

„Že se vůbec ptám," zakroutí hlavou.

Svléknu se z bundy a posadím se na pohovku. Před televizí je rozloženo několik her, nejspíš to bude playstation.

„Co to je?" Ukážu před televizi, když mi podává vařící hrnek.

„Playstation, chceš si zahrát?"

„Tak jo, doma tohle nemáme. Marek je ještě malý."

Následující hodinu je o zábavu postaráno. Tarjei se většinou času chechtá a já nadávám. Všechny kola projedu na plné čáře.

„To není spravedlivé, ty podvádíš," vykřiknu naštvaně.

„Jednou tě nechám vyhrát, ale dneska to nebude," řekne provokativně. Nejradši bych po něm ten ovladač hodila.

„Máš štěstí, že mi tvoje svaly nahání strach. Kdybych tě teď bouchla, tak si zlomím ruku," zabrblám.

„Přesně tohle mi chybělo," odloží ovladač a přisedne si blíž. Lehce mě pohladí po tváři, znovu se ztrácím v jeho očích. Už už to vypadá, že se naše rty konečně spojí, když někdo zaťuká na dveře. Tarjei sebou trhne a začne nadávat.