Láska skrz hledáček

13. Plány na společnou budoucnost?

Konečně se začne v Oberhofu také závodit, všechno odstartuje dámský sprint. K tomuto středisku začínám mít drobnou averzi. Na celém stadionu leží hustá mlha, není vidět na krok před sebou. Holkám to dnes na střelnici vůbec nezávidím. Úsměv na tváři nám vykouzlí Makula první položkou, po které se usadí na první pozici.

Snažím se tu mlhu využít k dobrým fotkám, jakoby tam měla být naschvál. Na pár snímcích se mi to povede dobře. Odvedla jsem dobrou práci, líp to v tomhle prostě nešlo. Nefotím tolik, spíš se snažím závod užívat.

Nejlepší závodnicí je nakonec Eva na sedmnáctém místě. Markéta nechala na stojce dvě chyby a to ji katapultovalo do třetí desítky. První závod má za sebou taky Terka Voborníková. Na ni se zaměřím nejvíc, je to pro ni první krok mezi elitu, tak ať má nějakou dokumentaci.

Zbytek dne probíhá v každodenní závodní rutině. Se Sondrem sedíme naproti sobě, každý zabořený nos ve svém počítači.

Po večeři se přistihnu, že čekám na příchod Norů. Jenže dneska se asi žádná zašívárna nekoná. Sondre nejeví známky očekávání svých kamarádů. Možná to je lepší, stále nevím, co si mám myslet o úterní noci. Od té doby jsme spolu pořádně nepromluvili.

„Dneska žádná návštěva nebude?" Moje zvědavost je silnější.

„Nejspíš ne, asi se šetří na zítra."

„To je divný."

„Snad ti nechybí jejich přítomnost?"

„Prostě jsem si na ně zvykla, je tu divné ticho," snažím se vybruslit z tohohle rozhovoru. Radši si vezmu věci a zamířím do koupelny. Tam je bezpečnější pole, alespoň prozatím.

Kdyby kolem mě nejezdili závodníci, ani bych si nevšimla, že je zima a právě probíhající sezóna. V noci opět pršelo a většina sněhu z tratí zmizela. Okolí lemuje čerstvá, zelená tráva. Smutný pohled pro všechny nadšence zimních sportů. Své myšlenky hodím za hlavu a naposledy projedu startovní listinu. Stále nejsem rozhodnutá, kde budu dneska fotit.

Fourcade ukazuje svoji dominanci, kterou je za poslední roky pověstný. Jediný kdo mu je schopný konkurovat je Tarjei. Přistihnu se, jak nervózně sleduji jeho střelbu v leže. Úlevně vydechnu, je to nula. Krátce potom odcházím ze stadionu ke sjezdu, tam mohou vznikat zajímavé snímky. Čekám, až se z lesa vynoří další kombinéza, když se číslo 27 uprostřed kopce snaží zastavit. Po chvíli se mu to povede, otočí se a vrací se zpět. Několikrát zmateně zamrkám, to se mi snad zdá. Najednou mi to dojde, vždyť je to Tarjei. Stojím tam jak solný sloup, marně se snažím pochopit, co se právě děje. On zapomněl jet na trestné kolo, co bláznil? Mluví se o tom ještě po závodě, nikdo to nechápe.

„Prostě tam neodbočil, chápeš to?" Směje se Sondre později na pokoji.

„Viděla jsem to v přímém přenosu, stála jsem dole pod kopcem. Co vyváděl, nevíš?"

„Říkal něco, že byl mimo. Je nějaký nesvůj z toho porodu, čekají to každým dnem. Hodně to prožívá."

Jen nechápavě přikývnu hlavou, sednu si ještě na chvíli k počítači. Zaberu se do práce, vyruší nás až klepání na dveře.

„Včera si to zakřikla," řekne Sondre šeptem. Vstane a jde otevřít dveře.

„Čau, nesu doplnění energie," vejde do pokoje Tarjei.

„To si nemusel, přesto si to vezmu. Co nabízíš?"

„Pro tebe kafe?"

„Tyhle úplatky nos častěji, něco k jídlu nemáš?"