Láska skrz hledáček

25. Tohle nemohlo být naposled, neodcházej...

Dnešní ráno nebylo úplně podle mých představ. Sice jsem měla nastavený budík na půl osmé, ale vesele jsem ho zatípla a spala dál. Probudila mě až Makula, která mi zuřivě klepala na dveře. Teď o dvacet minut později sedím v autě s holkami a snažím se nevnímat kručící žaludek, který se dožaduje nějakého jídla.

„Bože, potřebuju silný kafe," zamumlám, když lezu z auta ven.

„Co si dělala v noci?" Směje se Eva po mé levici.

„Bohužel spala, už toho mám nějak moc."

„Nám to povídej, přijdeš na nástřel?"

„Za deset minut jsem tam."

Díky bohu restaurace na stadionu už je dávno v provozu. Nemůžu se rozhodnout mezi vaflí a míchanými vajíčky, proto si nakonec objednám oboje. Bude to další náročný den, nejdříve dámská a pak mužská štafeta.

Nervózně stojím v mix zóně vedle svých kamarádek. Nehty zatínám do dlaní, ale bohužel to nestačilo. Eva projíždí cílovou čárou jako čtvrtá. Holky se zklamaně obejmou, všichni míříme za naší finishmankou.

„Moc se omlouvám, nešlo to," zamumlá Evča se skleněnýma očima.

„Zlato, nic se neděje. S odstupem času bude i čtvrté místo krásné."

„Sere mě to."

„Já vím," Makula ji pevně obejme a my ostatní se taky přidáme. Za dnešní výkon si vážně medaili zasloužily.

V pauze mezi závody si skočím do auta pro počítač. Začnu upravovat fotky, abych toho večer neměla tolik. Přeci jen je poslední noc během mistrovství, uvidíme co se bude dít. Blok je tak volný, že stihnu upravit všechno. Jsem ráda, počasí dneska vyšlo na jedničku, takže toho nebylo moc potřeba. Odnesu noťas do bezpečných míst a přemisťuji se na nástřel mužů. Za Nory momentálně nastřeluje Johannes Dale. Ani jedno Béčko na stadionu zatím nevidím, proto se vydám za našimi kluky.

Dneska to prostě není ono, i když Boušek předával v kontaktu. Ostatním se moc nevedlo a to samé se dá říct o norském týmu. Christiansen musel na trestné kolo už během prvního úseku. Zdálo se mi, že ani Tarjei není ve své kůži. Po běžecké stránce byl skvělý, ale na střelnici vždy nechal nějaké terče černé. Přesto Norové nakonec slavili stříbro, velkou zásluhu na tom má Johannes.

Stále nemám odvahu se za ním vydat, kamery a fanoušci jsou všude kolem. Střídají se ve mně dva pocity, ten jeden by šel hned a ten druhý rozumný nakonec vyhraje.

Jdu se alespoň podívat na stupně vítězů. Vedle pódia už přešlapuje Sondre.

„Čau fotografko, konečně tě zase vidím," sevře mě v náručí.

„Ahoj, nápodobně. Nečekala jsem to mistrovství tak náročné, už se těšíš domů?"

„Ani mi nemluv, už jen zítra a pak konečně klid. Do Finska nakonec nejedu, takže mám menší dovolenou."

„A co Nové Město?"

„Bohužel taky ne, fotím na Holmenkollenu běžecké závody. Docela jsem se tam k vám těšil, prý tam je bezva atmosféra."

„Ta vůbec nejlepší," pyšně se usměju.

„Tak snad za rok no," pokrčí rameny.

„Tím pádem se uvidíme až v Oslu," řeknu zklamaně, i když jsem ho poslední dva týdny zanedbávala, v Německu jsme se hodně sblížili.

„Nebuď smutná, víš co, v Oslu tě zvu na kafe a trochu tě provedu městem. Naplníme tvoji dobrodružnou stránku, co myslíš?"

„To by bylo skvělý."