Láska skrz hledáček

36. Tarjei 1/2

Z posledních sil rozrazím dveře mého rodného domu. Mám za sebou další tréninkovou fázi, tentokrát běh. Miluju Stryn, ale ty kopce všude okolo mi dávají pěkně zabrat. Už taky nejsem nejmladší, jak mi můj bratr s radostí připomíná. Vlastně by měl každou chvíli dorazit, zase tu bude pěkně veselo. Tři nejmladší sourozenci pod jednou střechou, obdivuji mamky nervy.

„Ahoj mami," vejdu do kuchyně a políbím ji na tvář.

„Ahoj zlato, jaký byl trénink?"

„Náročný jako vždy, už to není to co dřív."

„Ale jdi ty, jsi v nejlepších letech a mazej se osprchovat, smrdíš," zasměje se.

„Nic nepotěší víc, než upřímnost."

„Hedda s Johannesem už jsou na cestě, oběd se bude podávat v poledne."

„Kde je Gaute a táta?"

„Tvůj bratr je někde ve městě a dorazí s Johannesem, táta venku pracuje."

Pokývnu hlavou na znamení souhlasu, beru jablko a odcházím do prvního patra. Vážně potřebuju sprchu.

Snažím se mamce pomoc s obědem, ale po čase oba zjistíme, že udělám víc škody než užitku. Tak jsem propuštěn, vezmu telefon a kouknu, co je nového ve světě. Když konečně venku zaparkuje auto, nadšeně vyskočím a zamířím ke dveřím. Z auta se pakuje Gaute a hned za ním Johannes.

„To je dost, kde jste byli?" Křiknu místo pozdravu.

„Gustav, nechtěl usnout a pak jsme museli několikrát stavět."

„Kde pak máme toho malého fotbalistu?"

„Žádný fotbalisto to nebude," prohodí Hedda s úsměvem.

„Ahoj švagrová, rád tě vidím," líbnu ji na přivítanou na tvář.

„Já tebe taky, byla to hrozná cesta."

Johannes mě bratrsky poplácá po rameni a konečně si můžu pochovat toho malého špunta. Naštěstí pro něho zdědil všechnu krásu po Heddě. Po Johannesovi by mohl mít tu výbušnost, výdrž a talent, ale to se uvidí až časem.

Barák je plný smíchu, hovoru a hlasitého halasení. Ostatně na to jsme byli zvyklí celý život. A nevyměnil bych to za nic na světě, nikdy. Zrovna se valíme na gauči v obýváku, když Gaute začne provokovat.

„Tak jak jdou tréninky starý pardále?"

„Musím uznat, že skvěle, co ty už ses naučil trefit aspoň jeden terč?"

„Vy dva okamžitě přestaňte," mamka se na nás naoko rozzlobeně otočí.

„To on si začal," vyhrknu dotčeně.

„Jste jako malé děti, ještě se k vám přidá Johannes a bude to nad moje síly, kde vůbec jsou?"

„Uspávali Gustava."

„Chudák náš cesta mu musela dát zabrat, ne že ho pak probudíte!"

Snažím se držet v kondici, ale nechci to nějak zvlášť přehánět. Dneska však máme poslední den tady doma ve Strynu. Proto jsem vylezl z postele už v sedm, měl bych si jít alespoň zaběhat. Ještě celý rozespalý vlezu do kuchyně, kde mě vyleká Hedda sedící u stolu.

„Dobré ráno, co tu děláš tak brzy?" Polekaně sebou cukne a otočí hlavu.

„Dobré, to už je tolik?"

„Něco málo po sedmé."

„Ach tak, Gustav celou noc skoro nespal. Johannes usnul teprve před dvěma hodinami, chci ho nechat chvíli odpočinout."