Mrzák ✔

10. Komplikace

Grace

Cestou zpátky projíždíme celé město, které je teď ucpané tak, že na každé křižovatce stojíme celou věčnost. Když konečně na jednom ze semaforů naskočí zelená a my můžeme jet, naše přeplněná dodávka dvakrát škytne a dál stojí na místě. Nehne se ani o píď.

Nadávám.

Řidiči kolem nás troubí, jelikož stojíme jako první, já se sama sebe ptám, co se děje a do toho se na mě ještě s tou samou otázkou otáčí Austin. To se ukazuje jako hodně špatná volba, jelikož ten malý plamínek zuřivosti, který ve mně dosud je, začíná bouchat, jako by do něj někdo přilil olej. Austin do něj přilil olej a to pořádnou dávku. Neodpovídám mu, jen po něm házím hodně nepříjemný pohled a dál zuřím.

„Já mu to říkala několikrát, ať to dá dokupy, ale to ne, to ještě vydrží. Prd vydrží, tady to máš! Narvaný jsme až po uši a skejsneme na křižovatce. Fain, fain, vždyť to vůbec není blbý. Kurva tak už chytni, hajzle jeden!"

Nespočetněkrát jsem tátu prosila, ať koupí jinou dodávku. Modernější, s automatem, ale on ne. Neustále tvrdí, že tahle je ještě z poctivé výroby a vydrží nejmíň do skonání světa. Vždyť je jenom o šest let starší než já a pravý požitek z jízdy podle něj je, když můžeš neustále přeřazovat. Jo, to je opravdu požitek!

Nadávám a snažím se ten křáp přivést do chodu, ale s ním ani nehne. Austin raději mlčí, a když i po další zelené stále stojíme, oznamuje mi, že leze ven a bude se nás snažit odtlačit do postranní uličky. Ta se zdá blízko, ale nevím, jestli to zvládne. S tou nohou...

„Tak co tomu je?" Obracím se na něj, když s pomocí několika ochotných řidičů, kterým už docházela trpělivost, odklonil naši dodávku z křižovatky, která se opět stala téměř průjezdnou. Hledí do motoru, kontroluje hadičky, dráty, tak jak to chlapi v dílně dělají u každého vozu, ale asi nic. Stále kroutí hlavou.

Netrpělivě chodím z jedné strany auta na druhou a raději volám. Nejdříve otci, který dostává pěkný políček, poté servisu zde ve městě. Šéf je tátův kamarád, tak prý pomůže.

„Přijede Patrick." Oznamuju Austinovi po ukončení hovoru.

Na nic se neptá. Pochopil, že to bude někdo, kdo nám pomůže, tak jdu raději zamknout zadní prostor dodávky a pak už jen čekáme.

Patrick se objevuje zhruba za patnáct minut a není sám. Je s ním posila, která vypadá spíš jak vyhazovač z nočního klubu. Oba se s námi pozdraví a už se hrnou podívat pod kapotu. Jenže ať koukají jak chtějí, končí stejně jako Austin.

Nic.

„No" drbe se Patrick na hlavě. „Já tam nic nevidím. Vezmeme to k nám a píchnem do compu."

Ten druhý, Samuel, jen přikyvuje a Austin kroutí očima. Ví stejně jako já, že tohle auto budou muset prohlídnout pěkně ručně, protože je to historický kousek a o nějaké počítačové diagnostice si může nechat jen zdát.

Natáhnou tedy auto na to své a jedeme pryč. Byla jsem u nich naposled jako dítě, takže si moc nepamatuju, kde sídlí, ale ukazuje se, že to není tak daleko. Okamžitě hází auto na dílnu a pouští se do něj. A mě vyvstává v hlavě otázka, co teď. Chvilku přešlapuju na místě a sleduju všechny, co se kolem toho našeho křápu točí. A že jich je. Nemůžou totiž nic najít. Pak už mě to přestává bavit. Beru Austina za ruku a ohlašuju, že se jdeme zatím projít.

„Budu na telefonu, dej pak vědět!" Úkoluju Patricka, který mě odbývá mávnutím ruky.

Můj orientační smysl se chvíli hledá, než konečně poznává známou ulici.

„Jo, tady už to znám" šťastně se otáčím na Austina. Ten zvedá obočí a jeden koutek mu cukne do toho jeho sexy úsměvu. Otáčím se rychle zase zpět, neb mě přivádí do rozpaků.

„A kam jdeme?"

„Tady za rohem je prima klub," přidávám do kroku.

Jo, klub, do kterého jsem ráda jezdila s kámoškou ze školy. To už je let... Od té doby jsem tady nebyla. Rozhlížím se, jak se to tu změnilo a automaticky jdu ke stolu, ke kterému jsme chodívaly. Je přesně na tom místě, co stával a pořád je od něj tak hezký výhled. Super! Usedáme a objednáváme pití. Austin i něco k snědku, a když nám obojí přinesou, dostávám hlad i já. Vypadá to blbě, když si objednáváme na etapy, ale je mi to fuk. Po jídle následuje další pití a za ním další. Stále se držíme na nealku a pevně doufáme, že nás naše auto ještě dnes doveze domů. Jenže moje a snad i Austinovo představy návratu úplně překopává telefon od Patrickova otce, Patricka staršího. Součástka, kterou naše auto potřebuje je tak specifická, že jí nemají a tudíž nemůžou auto opravit. Ale! Ale už jí objednali a zítra do devíti by prý měla přijít.

Mlčím a snažím se to vstřebat. S tímhle jsem teda nepočítala. Měla to být cesta, jako každá jiná. Přijet, vyřídit a jet domů. Nic jiného.

Ještě než tu informaci řeknu Austonovi, který už asi stejně tuší, co se děje, mávám na obsluhu a poroučím whisky.

„Opraví to až zítra, čekají na součástku." Říkám stroze, jen co mi ostrý obsah skleničky propálí hrdlo.

„A co budeme teď dělat?" Ptá se Austin, otáčeje skleničku v ruce.

„Teď se napijeme a počkáme, až to zítra opraví. Nic jinýho nám stejně nezbývá. Jet domů nemá cenu."

„Tak si musíme sehnat nějakej hotel, nebo..."

Přemýšlí prakticky, ale mírná panika je znát v jeho hlase. Oči mu lítají po mém obličeji a působí dojmem malého dítěte, které se bojí spát mimo svojí postel s hromadou plyšáků. Proto ho zastavuji a oznamuji, že hotel není potřeba. Ani motel, nebo cokoli jiného, co by ho ještě napadlo. Zaprvé takový hotel, na který on byl zvyklý, se tady, ani v blízkém okolí nenachází a zadruhé, je to jen jedna noc a na to nepotřebujeme žádný luxus. Já tedy rozhodně ne. Takže spát budeme v bytě u Patricka staršího.

Poroučím ještě dvakrát pití a pak se balíme a míříme zpátky do servisu.

„Bohužel mám jen jeden volný pokoj, snad to nebude vadit Grace." Usmívá se na mě Patrick.

Zakroutím hlavou, že ne, ono co jiného nám taky zbývá a už se hrnu do pokoje. Jen co za námi zaklapnou dveře a my se oba svalíme na postel, dochází nám, že ta postel je manželské letiště. Smějeme se, znamená to totiž další noc vedle sebe.