Mrzák ✔

11. Nemůžu

Austin

Usnuli jsme. Oblečení, unavení a možná i trošku přiopilí. Takže z noci si nic nepamatuju. Spal jsem jako zabitý. Dokonce mi ani nevadilo, že jsem spal s nasazenou nohou.

Zato teď nevím, co dělat. Jsem už půl hodiny vzhůru, ale nemůžu, nebo spíš nechci vstát. Brání mi v tom Grace. Jak svým tělem, které je z části na tom mém, tak prostě jen tím, že je. Když mě nechala Nancy a já si tak plně uvědomil, že můj život už nebude ani v jednom ohledu stejný jako dřív, nedělal jsem si velké naděje na nějakou ženskou. Spíš vůbec žádné naděje. Vsugeroval jsem si, že jsem mrzák a ti nemají právo na něco hezkého, milého, starostlivého, přítulného a Bůh ví co ještě ty proklatý ženský jsou. Netvrdím, že jsem nikoho neměl. Měl, ale jenom na sex. Přišly, politovaly mě, ošukaly a zase zmizely jak pára nad hrncem. Byl jsem smířený s životem v samotě. Se svým nádherným luxusním bytem v Los Angeles, s kontem plným prachů, se dvěma tituly mistra světa a s bratrem Robem, který se ke mně nezná. Možná jsem si i občas dovolil doufat, že bychom se mohli usmířit. Jenže ten nahoře měl se mnou jiné plány. Cestu do Dibollu a tam holku, která se mi až moc brzo dostala pod kůži. Jenže, má to všechno vůbec smysl? A pokud ano, tak jaký?

Bloumám ve svých myšlenkách, zatímco si prohlížím Grace. Její světlé vlasy ji z části zakrývají obličej, ale i tak vím, že se ze spánku usmívá. Copak se jí asi zdá?

Po pár minutách se odhodlávám a zlehka odhrnu několik pramínků bokem. Má tak hebké vlasy...

„Ááá, dobré ráno. Kolik je?" Vrtí se Graceino tělo na tom mém a já nevnímám nic jiného, než příjemné mravenčení, které mnou probíhá.

„Půl desáté."

„Cože?" Vylítne z postele a zmateně se na mě dívá. „To jsme spali... Božínku!" Chytá se za hlavu, kde pokračuje prsty dozadu a zároveň si prohrabuje vlasy. Nevím, jestli je zklamaná, že se nic nestalo, nebo je naopak nadšená, že jsme zase skončili v jedné posteli. Nikdy jsem se v ženských nevyznal a ani bouračka na tom nic nezměnila. Než však stačím cokoli říct, oznamuje mi, že se opláchne a mizí v koupelně. Nejspíš. Kam jinam by ty dveře vedly.

Za necelou hodinku a půl stojíme v servisu před naším autem. Doufaje, že součástka je na svém místě a my tak budeme moct vyjet zpátky domů.

„Tak" vydechne Patrick, který právě vylezl z auta. „Máte to spravený a můžete vyrazit domů."

„Vyrovnáš se s tátou, nebo to chceš zaplatit teď?"

„S tátou, ale teď už jeďte. Čeká na nějaký motor a už mi pětkrát volal, jestli už jedete." Ušklíbne se na Grace a odchází pryč.

Nasedáme tedy do auta, ale Grace z něj zase hned vylézá. Nechápavě koukám, kam jde a pak mi to dochází. Jde zkontrolovat náklad. Slyším, jak odemyká, otevírá dveře a pak s nimi zase hned bouchá.

„Máme všechno." Prohodí, když se uvelebuje za volantem. Nastartuje a s mávnutím na pár chlapů venku vyjíždíme na ulici.

Z Lufkinu jsme venku jedna dvě. Cesta městem se nám mění na rozkvetlou přírodu a já s jednou rukou v otevřeném okénku chytám vítr. Zase jsme zticha. Pořád ještě nevím, jak to Grace má, ale já jsem za tu noc s ní docela rád. Nechávám si hlavou běhat myšlenky na to, jaké by to bylo, kdybych jí potkal dřív. Dřív, než jsem měl nehodu, a když jsem byl ještě celej a hezkej. V době, kdy jsem se před žádnou ženskou nestyděl vysvléct, kdy mé tělo nezdobila pitomá protéza a několik opravdu výstavních jizev. A taky v době, kdy jsem měl úplně jiné sebevědomí. Ničeho jsem se nebál a do všeho jsem šel po hlavě. Jenže čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mi dochází, že tenkrát jsem měl i jiné nároky a viděl svět tak trochu z výšky. Nebo jsem spíš na všechny okolo koukal ze shora. Ta nehoda mě srazila na zem. Dopadl jsem hluboko na dno a pomalu se z něj dostával. A po té cestě nacházel spoustu věcí a okamžiků, které mi před tím přišly obyčejné a nicotné. Jenže ony takové nejsou. Ona taková není.

„Austine!"

„Austine!"

„Co? Co? Promiň, nad něčím jsem přemýšlel." Omlouvám se, když si uvědomuju, že na mě Grace už nějakou dobu mluví.

„Ty jsi totálně mimo." Ušklíbne se. „Ptám se tě, od čeho máš ty jizvy na břiše a rukách."

Otevřu pusu a zase ji zavřu. Do prdele! Myslel jsem si, že je neuvidí, ale asi se mi vytáhlo triko, když jsem spal. Když jsem spal?

„Tys mě pozorovala?" Nedávám jí odpověď na její otázku, ale raději jednu vyslovím sám. Zajímá mě to totiž daleko víc.

„No..." Malinko se usměje a tváře jí červenají.

„Grace?"

„Vzbudila jsem se v noci a ta lampa z venku, svítila přímo do postele. Tak jsem si tě prohlídla. Je na tom něco špatnýho?"

Tentokrát se usměju já. Tak ona si mě v noci prohlížela. To mi lichotí. Kdyby se totiž těch jizev lekla, nebo se jí hnusily, tak se ráno neprobudím s ní na mém těle.

„Z té bouračky."

Odpovídám konečně na dotaz, ale neodvažuju se ničeho dalšího. Grace jen pokrčí rameny a dál se věnuje řízení.

A opět mezi námi nastává ticho. Dlouhé prázdné ticho, kdy ani jeden nechceme říct, co máme na srdci. Jestli tam vůbec něco máme.

Cesta ale ubíhá rychle a tak už brzy vidím na horizontu Diboll. Jenže kousek od tabule s nápisem města Grace sjíždí na krajnici a zastavuje. Nechápavě se rozhlížím a jediné, co mě napadá, že si potřebuje odskočit. Uvelebuji se tedy v sedačce a rozklikávám telefon.

„Austine, musíme si promluvit."

„Co?" nechávám telefon telefonem a nechápavě se na ní podívám. Nevím, o čem chce se mnou mluvit. O té noci? O tom, jak mě pozorovala? O té bouračce? Mám teď před sebou víc otazníků, než bych chtěl. Tak se v jediné mikrosekundě rozhoduju, že bude lepší mlčet.

„Austine, víš já... Bože, proč je to tak těžký?" Přejede si rukama po tvářích a opět zabodává své oči do těch mých. Jsou tak nádherně modré, až mě celého pohlcují. Jenže zatímco já se topím v modři jejích očí, Grace se odhodlává pokračovat v tom, co mi chce říct.

„Austine, já... já prostě..." nedává to. Místo toho se rychle naklání a políbí mě. Jsem zmatený. Teď vyvolávám Boha já. Nechává své rty opřené o ty mé a já se tak můžu vzpamatovat a hlavně si vychutnávat tu sladkost. Je jak pralinka. Výtečná, ale je jí málo. Automaticky pokládám pravou ruku na její líc a mírně si ji přitáhnu ještě víc k sobě. Zkusím ji políbit, a když se nebrání, polibek prohloubím.

Nevím, jak dlouho se líbáme, pro mě se zastavil čas, ale když procitám, dochází mi, kdo jsem já a kdo je ona.

„Nemůžu Grace, promiň." Vystupuji z dodávky. Vydechnu, nadechnu se a udělám první krok vpřed. Neohlížím se. Nechci teď vidět její zklamanou, nebo naštvanou tvář. Nemůžu. Nemůžu jí zkazit život.