28. Ne, není!

177 11 4
                                    


Grace

Leden utekl jako voda. Počasí nám přeje, takže Woltonovi chlapi mají postaveno. No, byla jsem se tam podívat, když barák montovali a musím přiznat, že než jsem se nadála, byla dřevěná konstrukce hotová. Ten zbytek šel taky jako po másle a tak to z venku vypadá, že se budeme každou chvilku stěhovat.

„Kéž by." Zasněně si povzdychnu, aniž bych si všimla táty ve dveřích.

„Copak, zlatíčko."

„Ale nic tati, co potřebuješ?" Překvapeně se na něj podívám a zaháním brzké stěhování. To bude až tak za měsíc a něco.

„Potřebuju jen tohle hodit do systému a tohle objednat" podává mi několik papírů. V rychlosti je prohlédnu, kývnu na souhlas a začínám datlovat do počítače.

„Jo, tati!" Zvedám oči k mizejícímu tátovi. Ten dělá krok zpět, přesadí si kšiltovku a zvedá obočí. Signál pro to, že mám pokračovat.

„Za hodinu jedu do Lufkinu, nepotřebuješ tam něco vyzvednout?"

Táta se zamyslí, opět přesadí kšiltovku u čehož si stačí otřít i čelo a na malou chvilku mizí u sebe v kanceláři.

„Tohle" vrací se s papírem v ruce. „Mám to tam objednaný pro mámu, tak se jí o tom nezmiňuj. Je to překvapení!"

„Tak prstýnek jo?" Vyslovím nahlas to, co je naspané na objednávce. Myslela jsem nějaké náhradní díly, ale což.

„Pšššt, nevíš, že tady mají i zdi uši?" Zasměje se na mě a definitivně mizí.

To, že tady není skoro nic v bezpečí vím, ale že by moje věta byla slyšet až ve škole na druhým konci města, tím si jistá nejsem. A že tam mamka teď stoprocentně učí, vím ta tuty. Musím se tomu smát. Ale zase mě hřeje na srdci, že na sebe naši tak myslí. I dvacet sedm let po svatbě.

List s objednávkou zakládám do kabelky a vracím se k tomu, co chtěl taťka před tím. Překlikávám z jedné složky do druhé, vyplňuji kolonky a poté píšu objednávku na náhradní díly. Jejich docela dost, takže se musím zdržet déle, než jsem původně plánovala. Když mám konečně hotovo, vše vypínám, u dveří na sebe házím bundu a vydávám se dolů na dílnu.

„Tak já jedu jo?" Oznamuji Austinovi, který se sklání nad motorkou. Čekám, až se narovná, otočí, ale jak tak udělá, propukám v smích. Má totiž celý obličej černý. Horší než kominík.

„Cos dělal proboha?"

„Pracuju, miláčku." Prohodí jakoby nic a už se nahýbá, že mi dá pusu.

„Ne, ne, ne, až budeš čistej!" Couvám před ním. „Vždyť jedu pryč a už teď mám spoždění."

„Jak chceš." Mrkne na mě, pošle aspoň vzdušný polibek a nezapomene mi říct, abych jela opatrně. Polibek mu pošlu na oplátku nazpět a už mizím pryč.

Ještě než vyjedu z města, udělám malou zajížďku k domu. Pracuje se tam jako o život a tak jen pozdravím chlapy, kteří už mě znají a zkouknu, co přibylo nového. Poté, s klidnou dušičkou, nasedám do auta a konečně se vydávám na cestu do Lufkinu. Mám tam v plánu koupit něco hezkého Austinovi k Valentýnu.

Procházení obchodů mě vždycky bavilo. Ne že by jich tady bylo tolik, co třeba v Houstonu, tam to byl prostě ráj, ale i ta troška se dá užít. Horší je to s tím, vybrat něco Austinovi. Vím, že jsem dárkem k vánocům dala laťku hodně vysoko, ale je to náš první Valentýn. Tak to musí být něco výjimečného, něco, co mu mě bude připomínat a vždycky si na mě vzpomene.

Těžký to úkol.

Jdu raději vyzvednout dárek pro mamku a nad menším prstýnkem se celá rozplývám. Přesně její vkus. Bez nějakých příkras, bez kamínků, prostě obyčejný prstýnek, přesto jedinečně nádherný. Je vidět, že jí táta za ty roky zná, jako svý boty. Mamka bude mít radost. Když už jsem tam, tak pokukuji i po něčem Austinovi, ale nic mi do oka nepadá. Myslela jsem nějaký řetízek s motorkou, ale přijde mi to dětinské a hlavně mu nechci připomínat to, o co přišel. I když ta motorka k vánocům... No, jsem jaksi mimo. Raději se loučím s příjemnou obsluhou a odcházím ven. Jenže se mi začíná točit hlava. Kulíšek se mele jak atlet na olympiádě a mě je najednou blbě. Po chvilce oddychu se tedy vydávám do kavárny naproti. Ztěžka usedám k malému kulatému stolku. Nejdřív se musím vydýchat, uklidnit a poté si dám to největší kafe, co tu mají. A dort, ať se poměju.

Když už obojí stojí přede mnou a já jsem docela v klidu, zaslechnu za sebou známý hlas. Neotáčím se, ukrajuju první sousto a dělám, že tu nejsem. Nemám na toho člověka sebemenší náladu.

Jenže je mi to prd platné.

„Koho to tu vidím?" Zpustí zvesela, jako by se nikdy nic nestalo. A ani mě nepustí ke slovu, když sedá na protější židli.

„Ty vole, tak vona je to pravda! Ty jsi těhotná!" Kouká na mé břicho, které už je pěkně kulaté a z překvapeného výrazu přechází do naštvaného.

„Proč jsi mi to neřekla? Jako my čekáme dítě a ty mi o tom neřekneš? Si myslíš, že se z toho vyvlíkneš?" Polykám a mám sto chutí ho zabít. Škoda, že to můj pohled neumí.

„To není tvoje dítě, Tony!" Snažím se říct důrazně tak, aby mě přes jeho neustálé žvanění slyšel.

„Co kecáš Grace, jak není. Umím počítat, takže je."

„Ne, není!"

Přestává mě tahle konverzace bavit. Vím přece jasně, kdo je Kulíškův otec.

Nebo ne?

Bože, nad čím to vůbec přemýšlím. Co mě to napadá?

„Vidíš, váháš, takže jsem jeho otec." Pronáší Tony vítězoslavně. A to do mě vjíždí vztek.

„Tak za prvé. To dítě stoprocentně tvoje není. Za druhé, byl jsi to ty, kdo mě nechal, takže nevím, proč tě to tak zajímá. A za třetí, vypadni odsud, nebo zavolám policii."

Schovávám ruce pod stůl, protože se mi začaly neskutečně klepat. Mám slzy na krajíčku, ale nechci, aby tahle nula, která kdysi byla tím, koho jsem milovala, byla svědkem mého kolapsu.

„No, jak myslíš Grace, ale neskončili jsme." Vstává, prstem ještě několikrát klepne do stolu a pak odchází.

Zato já sedím ještě hodně dlouho bez hnutí. Hlavou se mi honí nesmysly a místo toho, abych přemýšlela, co tedy koupím Austinovi k Valentýnu, počítám, jestli opravdu nemůže být Kulíšek Tonyho.

Mrzák ✔Where stories live. Discover now