30. Dům

175 10 2
                                    

Grace

S mámou jsme vykoupily snad celý Lufkin. Nebylo krámku, do kterého jsme nešly a hlavně v něm nenechaly pár dolarů. Celý večer jsem o tom povídala Austinovi a promenádila se před ním v nových kouscích oblečení. Nad těmi dětskými jsme se společně rozplývali a oběma nám bylo moc dobře. Možná to bylo i tím, že jsem si konečně vyhnala z hlavy představu, že by Kulíšek nemusel být jeho. Udělala jsem za tím jednu velkou tečku. Prostě je Austina a nikoho jiného. Už jenom, jak se v břiše mele. Beztak je to motorkář a už teď zkouší Austinovo triky.

„Zlatíčko, vstávej" šeptá mi Austin sladce do ouška a poodhrnuje vlasy, které mám přes obličej. Nechávám oči zavřené a ještě víc se tisknu do jeho klína, v kterém už jsem zaklíněná. Láká mě tam to tvrdé, co mi tlačí na zadek a občas v tom cukne. Provokativně se zavrtím, ale to už jsem otočena na záda a Austin se nade mnou tyčí. Vyhrnuje mou košilku, hladí břicho, a když se zdá, že je vzhůru i ten vevnitř, začíná ho mírně pokoušet. Během chvilky se mi přes břicho valí vlna tsunami a na jednom místě se ukazuje boulička. Austin jí pohladí a s malým si povídá. Pak mu tak jako vždy oznámí, že teď chce mít maminku jen pro sebe a opatrně se přes břicho nahýbá až k mým rtům.

„Víš, že to nebudeš mít tak jednoduchý, viď?" Hladím ho po tváři. Kývne na souhlas a dostává ránu do břicha. To mu jen náš Kulíšek dává najevo, že je tady s námi a možná i to, že by se měl tatínek chovat slušně, když je mládež vzhůru. Oba se tomu smějeme a tiskneme se břichy ještě víc k sobě. Je to takové chvilkové souznění, jakoby jsme ten plod naší lásky nosili pod srdcem oba.

„Miluju tě Grace, čím dál tím víc."

„Já taky a omlouvám se, že jsem byla poslední dobou tak protivná." Natahuju se k jeho rtům lačnící po horkých polibcích. Malý ještě párkrát kopne a pak mu asi dochází, že tohle se zastavit nedá a tak se jen tak nepatrně vlní. Toho využíváme a oddáváme se jeden druhému.

„Přijdeme pozdě do práce" konstatuji u snídaně.

„No a?" Zvedá na mě oči Austin z druhé strany stolu. Zase na mě jukne tím svým kouzelným kukučem a nebýt těhotná a unavená, skočím na něj znovu.

„Dneska tam stejně nejdeme. U Joshe jsem to zařídil" oznamuje mi s plnou pusou. „Až dojíme, hezky se oblíkneš, třeba ty červený šaty co sis včera koupila a jedeme pryč."

„A kam?" Zarážím se v pohybu. Táta nic neříkal a já o ničem nevím. Kroutím hlavou a Austin se mi jen směje. Ví, že nemám ráda neznámo a stejně mi bude chystat jedno překvapení za druhým.

„Nebuď zvědavá, budeš brzo stará." Vstává od stolu, poklízí nádobí do myčky, a když prochází kolem mě, sladce mi zašeptá do ucha: „Šup, šup lásko."

Když se za ním ohlédnu, vidím jen jeho pozadí zacházející do koupelny. Strkám tedy do pusy poslední kousek koláče a cestou k myčce dopíjím zbytek džusu.

V ložnici vytahuji ony červené šaty, oblékám se do nich a pak se v koupelně jemně nalíčím. To bohatě stačí k tomu, abych byla zase poslední. Austin už v džínech a košili stepuje u dveří.

Nechávám se vzít za ruku a odvést k jeho velkému autu. Jsem zvědavá, ale vím, že se odpovědi stejně nedočkám, tak se raději koušu do jazyka, abych se zase nezeptala. Austin nastupuje hned po mně, ale jen co dosedne, zase leze ven.

„Počkej tady, hned se vrátím."

Koukám do zpětného zrcátka, jak se vrací domů a onedlouho zase vychází s malým batohem v ruce. Hází ho na zadní sedadla, z kapsy tahá nějaký kus hadru a otáčí se na mě.

„Zavážu ti oči."

„Na to zapomeň!" Zamávám mu rukou před obličejem.

„Grace, lásko, bude to jen chvilka" snaží se mě oblbnout, nebo utěšit? Nevím, ale po pár prosbách si nechávám přes oči zavázat šátek. Ukecal mě. Samozřejmě to doprovázím hlubokým vzdychnutím a průpovídkami. To aby věděl, že se mi to teda vůbec nelíbí.

Austin startuje a pomalu vyjíždí na ulici. To jsem ještě po paměti schopná poznat. Jenže pak zase odbočuje vlevo a hned vpravo, chvíli rovně a pak zase série odboček. Jsem ztracená a dávám to patřičně najevo. Uklidnit mě má Austinova ruka na stehně, ale spokojená budu, až tuhle maškarádu sundám.

Po nekonečně dlouhé době, alespoň tak se mi to zdá, kdy jsme museli dojet snad až do Houstonu, konečně zastavujeme.

„Už?" Ptám se nedočkavě.

„Ne, vydrž ještě malou chvilku prosím." Slyším Austina vystupujícího z auta a pak otevírání mých dveří. Opatrně mi pomáhá na zem, bere kolem pasu a kráčí se mnou kupředu.

„Stůj a otoč se." Otáčí mě jedním směrem. Chytá za pas, přitahuje k sobě a líbá na tvář.

„Už můžeš" pošeptá a já opatrně a kupodivu pomalu dávám ruku nahoru k uzlíku na šátku. Tak jak jsem byla nedočkavá, jsem teď v obavách, kde to jsem a co na mě vybafne.

Jenže... Stojíme před naším domem a Austin mi zasněně hledí do očí.

„Grace, lásko" dostávám polibek „vítej doma. Doufám, že náš dům bude plný lásky, štěstí, smíchu, porozumění a že případné špatné chvilky vždy společně hodíme za hlavu a zase nastavíme tvář slunečným paprskům. Miluju tě."

Dojímá mě. Slzy mi tečou po tvářích a vskutku jsem si nemohla představit hezčí místo a chvilku na takovéto vyznání. A to mi ještě do dlaně vkládá malou krabičku.

„Otevři to" stírá mi slzy. Nevnímám, že vedle našeho auta parkuje nějaké další a rozklepanou rukou odklápím víčko.

„Austine!" Štěstím se mi zajíkne hlas. „To je nádherný." Beru do ruky klíč a s novou várkou slz čtu - Domov je tam, kde jsi ty. „Miluju tě, miluju, miluju, miluju!" Věším se mu kolem krku a nemít břicho velikosti dýně, skočím na něj.

„Tak, vidím, že už se těšíte!" Zahlaholí hlas vedle nás. Opouštím tedy Austinovo náruč, stírám slzy štěstí a oba se vítáme s Waltonem. Ten se usmívá od ucha k uchu. V ruce složku papírů a svazek klíčů. Klíčů od našeho domova, kterými odemyká dům.

„Tak vítejte doma, Grace, Austine!"

Mrzák ✔Donde viven las historias. Descúbrelo ahora