Mrzák ✔

36. Město andělů

Grace

Austin říkal, že když jel do L.A. trvalo to celý den a hodinu k tomu. Když teď přičtu své těhotné já a desetiměsíčního Kulíška, počítám pro jistotu s celými dvěma dny. To znamená, že jsme od rána na cestě. Auto narvané k prasknutí, i když nám David s Rachel slíbili, že pro ně nic nebude nemožné. Řekla bych, že pro nás po téhle cestě už taky ne.

Možná jsme si měli od táty půjčit tu novou dodávku, co si konečně koupil. Pěknou velkou a s automatem. Jezdí se s ní naprosto báječně. Jenže to bych zase nesměla jet s Austinem. No, po dlouhých debatách a dokonce sepsání papíru pro a proti, který Austin psal, jen aby měl klid, stejnak sedíme v našem velkém pick-upu.

„Kde to jsme?" Ptám se, když vjíždíme do města, jehož ceduli jsem propásla. Opravdu jsem si nemyslela, že ta cesta bude tak náročná. Zadek mám přesezenej, bok vytočenej, jak se otáčím k Chrisovi a celkově jsem šíleně unavená, i když nic nedělám.

Proč já vůbec nechtěla letět letadlem? Už jsme tam mohli být.

„Las Cruces, najdeme hotel a přespíme tady." Hladí mě Austin po stehně. Oplácí mi úsměv a zpomalí, abychom se mohli líp podívat po okolí.

„Nebude stačit motel? Stejně tam jen přespíme, ne?" Natáčím hlavu víc k oknu, protože jsem zrovna jeden viděla. A nevypadá vůbec špatně – z venku.

„Grace, víš jak to vyp..."

„Odboč, hele, tamhle jeden je!" Přerušuju ho. Mě je popravdě jedno, jestli budu spát na posteli za několik set dolarů, nebo na té za pár šupů. Padnu a spím.

Austin neprotestuje. Asi toho už má taky plný brejle a tak poslušně odbočuje. Jenže on tam není jen jeden motel. Hází tedy na mě tázavý pohled, který že to bude a když na jeden z nich ukážu, jede k němu.

„Seď, jdu to zařídit" soukám se okamžitě po zastavení ven z auta, beru kabelku a ženu se na recepci. Než se stačí Austin odpoutat, objednávám pokoj.

„Zdravím, chtěla bych pokoj na jednu noc." Ruším postarší paní při pletení. Vlídně se usměje, odloží pletací jehlice a vstává.

„Vítám vás v Motelu 6. Chcete jednolůžkový pokoj s kuchyňkou, nebo bez?" Bere do ruky tužku a listuje ve velkém sešitě na poslední stránku.

„Dvoulůžkový, dětskou postýlku a vybavenou kuchyň, jestli to tedy jde."

„Dvoulůžkový nebude problém, jen tu dětskou postýlku už nemám. Lituji, máme jen dvě a obě jsou půjčené." Pohlédne na mě s lítostí. Pak jí ale bleskne v očích, jako by si uvědomila, že taky můžu udělat čelem vzad a jít do některého z motelů naproti. „Můžu vám ale dát se dvěma manželskými postelemi za cenu dvoulůžka. Co vy na to?"

„Jo, skvělé a tu kuchyň, prosím."

„Samozřejmě." Přikývne a začne se vyptávat na nacionále. Když máme všechno vyplněné a já držím v ruce klíče, vycházím ven. Austin se protahuje vedle auta a v náručí drží Chrise. Při pohledu na něj mě napadá, jestli budu v noci vůbec spát. Malej na to rozhodně nevypadá.

„Kolik máme čas?" Ptám se Austina, jen co sednu do auta a natáhnu nohy před sebe. Kupodivu jsem se vyspala do růžova a i ten náš malý Kulíšek pochopil situaci a byl celou noc hodný.

„Osm."

„To znamená, že přijedeme v kolik?"

„Pokud nás nic nezdrží, tak to vidím na devátou večerní. Jenže L.A. je v provozu nevypočitatelný, takže bych nejraději jel co to dá, ať jsme tam brzy. Hm?"

„Jasně" odsouhlasím, kouknu do zadu na Chrise, zda je všechno v pořádku a můžeme jet.

Cesta je to únavná, tak jako včera. Příroda místy nádherná, až zrak přechází, místy jak měsíční povrch. To potom člověk zjišťuje, že všude dobře, doma nejlíp.

Za Phoenixem navrhuju Austinovi, že ho vystřídám v řízení. Jedeme pořád po sto desítce a přijde mi, že i když neprotestuje a tváří se, že je všechno v pohodě, musí toho mít dost. Zastavuje na odpočívadle, kde si ještě pro jistotu odskakuji, Austin mezitím krmí Kulíška a potom hned nasedám a jedeme dál. Navigace mě spolehlivě táhne na západ a mě to za volantem najednou nepřijde tak nudný.

„Zlato? Budeme v L.A." Zašeptám na vedle spícího Austina.

„Co, cože?" Rozespale na mě zažmourá. Vypadá tak úžasně, že bych ho nejraději hned teď políbila.

„Dej mi pusu." Říkám tedy místo toho původního oznámení. A Austin neváhá, natahuje se ke mně a s částečným pohledem na silnici mi dává ne jeden, ale několik sladkých polibků.

„Nechceš vystřídat? Jak tak koukám, bude to tady na dlouho." Shlédne okolí a já musím jen přikývnout. Jenže kde zastavit, když už tady není žádné vhodné místo.

„Pojď, honem." Pobízí mě po chvilce, když zastavujeme v koloně. Vylézt ven by bylo hodně riskantní, takže se měníme pouhým vyměněním sedadel. Jeden přilípnout na sklo a druhý podlézt pod ním. Docela nám to jde a stíháme to tak akorát, než se kolona dává zase na chvilku do pohybu.

Zapínám pás a s pohledem ven obhlížím záplavu světel. Je devátá večerní a my jsme téměř v cíli. Jenže když pohlédnu na tu frontu aut před námi, budeme rádi, pokud do našeho domu dojedeme ještě dneska.

Stejně byl Austin docela tajemný, co se domu týče. Ukázal mi na mapě i na spoustě fotkách byt, kde bydlel, ale dům, který koupil ne. Jediné, co vím je, že je ve stejné ulici, jako bydlí David s Rachel a koupil ho od staré paní Robinson, která šla do pečovatelského domu. Nic víc. Několikrát jsem se ho na to ptala, ale vždy mě odbyl slovy, že se mi bude líbit. Takže zatím jen fantazíruju a představuju si svůj vysněný hrad. Tak jako když jsem byla malá holka a snila jsem o svém princi, kterého si vezmu a o hradě, na kterém potom budeme bydlet. Prince už mám, i když mi na prst nejspíš nikdy nenavlékne zásnubní a posléze snubní prsten, je to můj vysněný princ. A hrad už vlastně taky jeden mám. Náš domov v teď několik mil vzdáleném Dibollu. Tenhle dům bude něco jako chata. Chata v Los Angeles, kdo to má?

„Čemu se tak směješ?" Podívá se na mě Austin od volantu a i jemu se kouzlí na tváři úsměv. Rychle kouknu na stále spícího Chrise dozadu a poté se dávám do vyprávění svých myšlenek. Tu o prstenu raději vynechávám.

„Tak já jsem tvůj princ, jo?"

„Jo" přitakávám se smíchem. Jsem ráda, že ho moje myšlenky pobavily.

„Princ bez nohy a na motorce místo koně." Kroutí pobaveně hlavou. „To zní super, stejně jako ta chata v L.A." Zlehka položí ruku na moje stehno a trošičku zvážní. „Miluju tě, Grace. Vůbec si nedovedu představit, kde bych teď byl, kdybych tě nepoznal. Budu muset Davidovi poděkovat, že to s tvým tátou dohodl a mě nedovolil couvnout. Jsi všechno, o čem jsem kdy snil, ale nikdy neměl."

„Jsem tady Austine, a vždycky budu. Všechno je tak, jak má být. Věř tomu!"