Mrzák ✔

25. Den po

Austin

Až mi z té věty zaskočilo. Grace rychle vstává a několikrát mě bouchá do zad. Celý červený v obličeji, s vykulenýma očima konečně polykám. Pot orosil mé čelo a já tak nějak tuším, že budu muset s pravdou ven. Teď hned. Čekám tedy, až si Grace zase sedne naproti mně, zacpe si pusu jídlem a lovím slova.

„Víš Grace, já..." Ztrácím svou odvahu, jenže není cesty zpět. „Omlouvám se Grace, ale já se nechci ženit. Vím, jak je to pro vás ženský důležitý, stát se aspoň na jeden den princeznou, být nejkrásnější na světě, být středem pozornosti, tou, která může všechno... Sníte o tom od malička, aspoň tak to všichni říkaj. No prostě mě to mrzí, dám ti – dám vám všechno, co potřebujete, co si budete přát, ale prosím, jen ne svatbu." Klopím oči, které na mě Grace nevěřícně kulí. Evidentně jsem jí zaskočil.

„Já, já... nevím co říct Austine." Zašeptá.

Pozvednu oči a ze smutné Grace mě najednou píchá u srdce. Miluju jí, je pro mě důležitá, v podstatě nepostradatelná a v žádném případě jí nechci ublížit. Jenže si v této situaci připadám jako slon v porcelánu. Mému starému já by bylo všechno jedno, ženský jsem neřešil, nebyla jedna, byla druhá, ale tomu novému Austinovi to opravdu trhá srdce. A moc. Jenže svatba je prostě něco, co nejsem schopný a ochotný podstoupit. I když naši měli spokojené a klidné manželství, v okolí jsem měl daleko víc názorných příkladů, že to prostě nefunguje. Až na výjimky. A to jsem zase nevěřil, že bych měl takový štěstí, že zrovna já bych byl ona výjimka.

„Omlouvám se Grace, opravdu..." Kousnu se do rtu a zašeptám. „ Možná časem..." Snažím se slíbit pod heslem, slibem nezarmoutíš.

„Austine" vysloví mé jméno. „Ke... ke Kulíškovi se přiznáš?"

Tisícero ran nožem dopadlo na moji kůži. Jak o tomhle může pochybovat?

„Jasně! Vždyť je můj." Podívám se jí přímo do očí. Kývne na srozuměnou a nejistě se dává znovu do jídla. Dělám to samé. Chápu, že je to pro Grace nová, nezvyklá a možná i zničující informace, tak už raději mlčím jako ryba a nezmiňuji se o tom. Ono si to nakonec sedne. Věřím tomu.

***

Včerejší odpoledne nebylo z nejveselejších. Grace se po obědě odebrala do svého pokoje a požádala mě, abych jí nechal o samotě. Udělal jsem tak, ale srdce mi při pohledu na ní pukalo bolestí. Zalezl jsem tedy k sobě, kde jsem ale moc dlouho nevydržel. Po dvou hodinkách jsem šel do dílny, vrtat se v motorce. To mě uklidňovalo.

A teď? Celou noc jsem se budil a poslouchal, jestli Grace nepláče. Proklínal se, jaký jsem srab, že netoužím po svatbě. Moc jsem se nevyspal, takže se už víc než hodinu válím v posteli a přemýšlím, jestli mám jít za Grace, nebo jí dát ještě čas a počkat, až přijde sama. Jisté ale je, že mi chybí. Nakonec po další zhruba hodině konečně lezu ven. Skáču do koupelny, kde mířím rovnou pod sprchu, poté si nasadím protézu a jen v boxerkách jdu do kuchyně. Z lednice tahám mléko, ze skříňky cereálie. Sedám k barovému pultu, zapínám televizi a přepínám na zpravodajský kanál. Ani nevím, co budu dneska dělat. Chtěli jsme jet s Grace do Houstonu na vánoční nákupy, ale to asi neklapne. A tak zatímco křoupu snídani, jedním uchem poslouchám zprávy a v hlavě si přemítám včerejšek, ani nepostřehnu, že se otevřely dveře a ke mně si to pomalým krokem míří Grace. Zaregistruju jí až zhruba dva metry ode mě. Má na sobě džíny, halenku, delší svetr a přes rameno kabelku. Sluší jí to tak, jako vždycky.

„Tak jedeme, nebo ne?" Prohodí úplně normálně, jakoby se včerejšek vůbec nekonal. Chvíli na ní koukám jak tele na nový vrata, což dokonale sedí, neb v puse převaluju lžičku cereálií a pak mi to dojde. Houston. Přeci jenom. Polykám, rychle se láduji zbytkem a za pochodu k lince odpovídám, že to je přece samozřejmost. Mezi dveřmi se ještě zastavím, otočím se, čímž nachytám Grace, jak na mě zálibně kouká a pak se co nejrychleji to jde, obleču. Neuběhne ještě ani čtvrt hodina a my už sedíme v autě směr Houston. Navigace ukazuje sto deset mil a hodinu čtyřicet dva minut. Čekal jsem to horší.

„Máme všechno?" Pohlédnu na Grace, abych se ujistil, že se nebudeme zase hned vracet, jen co vyjedeme za město. Grace zkontroluje v kabelce telefon, flašku s pitím, peněženku a s vítězoslavným úsměvem hlásí, že můžem. Pro jistotu si i já šáhnu na zadní kapsu džín, jestli tam mám šrajtofli a pak vyjíždím.

Počasí nám přeje. Ostatně, jak tvrdil nedávno Thomas, tenhle prosinec je zatím teplý. K mému Los Angelskému teplu to má sice daleko, ale můžu být rád, že David nepochází z Aljašky. To bych teď chodil nabalený jako sněhulák s beranicí na hlavě a rukavicemi na rukách.

Z úvah o skutečné zimě mě vytrhává Grace, která mi ukazuje telefon s adresami obchodních center, co chce navštívit. Samozřejmě jsou v centru, takže budeme muset projet skoro celý Houston a to nebude jednoduchá záležitost. Přepisuji adresu v navigaci, čímž se nám cesta o pár mil prodlouží, což mi ani tolik nevadí. Víc mi vadí ten konečný červený pruh, co ukazuje dopravní zácpu. A to je neděle dopoledne.

Mlčím. Rádio příjemně hraje a Grace už jsem několikrát přistihnul, jak má zavřené oči a pospává. Docela mi to vyhovuje. Ač si máme pořád co říct, nevím, jak bych teď začal. A tak mám zase čas pozorovat okolí, kde jsem v životě nebyl. A čím víc se blížíme k Houstonu, tím víc věcí okolo je. Kousek za cedulí Houston se Grace probírá. Unaveně zívne a rozhlídne se kolem sebe.

„Jé, to už jsme tady?"

„Skoro" odpovídám. „Teď nás čeká to nejzábavnější, samá zácpa."

S povzdechem kývne hlavou, vezme do ruky telefon a jak tak po očku vidím, hledá další možnou trasu.

„Grace, nic nehledej, třeba to nebude tak zlý" pokládám jí ruku na stehno. Obyčejné gesto, které dělám poněkolikáté a tak nějak automaticky, když chci být Grace blíž. Jenže dnešek je po včerejšku tak jiný. Netuším, jestli jí to nebude nepříjemné, jestli to teď vlastně vůbec smím, netuším nic.

„Dobře." Zase mě vytrhává z myšlenek Gracein hlas a hlavně ruka, kterou položila na tu moji. Teplo prostupuje kůží a příjemně hřeje. Prsty proplétá s mými a já vím, že je všechno dobrý.

Ne možná úplně, ale v mezích normy určitě.