Mrzák ✔

4. Tony

Grace

Rychle objednávám obědy a dodělávám poslední faktury. Zavírám počítač, zvedám se a jdu se upravit k malému zrcadlu, co mám za dveřmi. Za pár minut mám sraz s Tonym. Stahuji gumičku z culíku, vlasy párkrát prohrábnu prsty, na rty nanesu lesk a už pádím pryč.

„Ty se na těch schodech jednou přerazíš, zlato!" Slyším pobavený hlas táty, ale to už vybíhám ze dveří ven ke svému skútru. Nasadím helmu, nastartuji a vydávám se o pár bloků dál, do restaurace ke Carmen.

Mámy spolužačka z univerzity, která se rozhodla raději mordovat s jídlem, než s teenagery ve školních lavicích. A pravdou podle mámy je, že jí to v kuchyni jde daleko líp, než za katedrou. Pobaveně se usměju, protože si Carmen jako učitelku vážně neumím představit. Kor ne na střední, kde učí máma.

„Ahoj Grace, tak co to bude dneska?" Vítá mě s širokým úsměvem Tim. Tmavé vlasy má svázané do culíku v očích mu bleskají lesklé hvězdičky. Vždycky po mě pálil, ale tak nějak to není můj typ. Je to prostě jen spolužák ze školy, tak jako spousta dalších. Jen málo nás opustilo rodné město, tak se tu potkáváme pomalu na každém kroku. Nevýhoda menších měst.

„Dej mi tu nabídku dne a..."

„Budeš u Tonyho, já vím." Dopoví za mě větu a hvězdičky v jeho očích při vyslovení jména mého přítele zhasnou.

Pokrčím rameny, rozhlídnu se kolem sebe, a když najdu Tonyho, jak sedí u posledního stolu u okna a něco datluje do mobilu, vydám se k němu.

Po dvou krocích se však vracím k baru, o který se stále opírá Tim a sleduje mě.

„Zruš Mattyho prosím, vezmu to pak s sebou." Zadrmolím, počkám na jeho odkývnutí a už si to zase rázuju ke stolu, kde sedí Tony.

„Ahoj" pozdravím, jen co dopadnu na sedačku naproti němu. Odpovědí mi je jen neurčité zahuhňání, aniž by zvednul oči a podíval se na mě.

„Ach jo." Povzdychnu si, ale s Tonym to ani nehne. Dál si čte v mobilu a dělá, jako bych tu vůbec nebyla. Vážně v takových chvílích přemýšlím, proč my dva jsme pořád ještě spolu. Setrvačnost? Možná tak by se to dalo říct. Chodíme spolu od třeťáku na střední a náš vztah by se teď dal nazvat jedna velká nuda, nebo taky nic. Všechno tak nějak vyprchalo. Pusu na přivítanou, nebo na rozloučenou jsem nedostala už ani nepamatuju, o kytce k narozeninám ani nemluvím.

„Máš objednáno?" Zkouším to znovu.

„Jo."

Zase se na mě ani nepodívá. To už mě vytáčí doběla.

„Tony, ksakru! To je ti snad úplně jedno, že jsem přišla? Proč jsi mě teda chtěl vidět, když se na mě ani nepodíváš?" Zuřím, ale pořád se ještě ovládám a mluvím tak, aby nás nebylo moc slyšet. Je tu docela plno a nechci, abych zase od každého druhého ‚hodného' človíčka dostávala kázání, že bych si měla najít někoho jiného. I když, možná mají pravdu. Co mě s Tonym může ještě čekat?

„Ale no tak, zlato. Nerozčiluj se." Konečně odkládá mobil a bere mé ruce do svých. Na tváři se mu objevuje úsměv, který jsem na něm vždycky milovala a oči, ty jeho krásné oči se mi omlouvají.

„Tony, mě už to ale vážně takhle nebaví. Přijdu, ani se na mě nepodíváš a datluješ to mobilu. To je ten křáp důležitější než já?"

„Ne, ty jsi nejdůležitější v mém životě." Pronáší až moc důležitě a hraně.

„Bejvávalo Tony, bejvávalo."

Vytahuji ruce zpod těch jeho, beru příbor a než si ho stihnu rozdělit do rukou, mám před sebou talíř s obědem. Tim nám popřeje dobrou chuť a odchází pro pití, které ještě požaduji.

Jím pomalu. Nějak se mi nechce dál rozvíjet nic neříkající a nic neřešící debatu s Tonym. Přesně vím, jak tenhle oběd skončí. On to do sebe rychle nasouká, řekne, že musí jít, pohladí mě po zádech a vypadne do práce. Jakoby to, že dělá u soudce kancelářskou krysu, bylo nějak důležité. Není. Hrabe se v papírech celý den jako já.

„Tak já už musím. Rád jsem tě viděl, ale práce nepočká." Zahlaholí vesele po pár minutách. Já nemám ještě ani polovinu snězenou a on už odchází. Nejspíš se na ty své štosy papírů těší. Víc než na mě.

„Hm."

„Tak pa." Pohladí mě po zádech, jde k pultu, kde zaplatí, i za mě a odchází. To je snad jediné, co z něj dělá muže. Zaplatí mi oběd.

Znova si povzdychnu, když jeho záda zmizí ve dveřích a poté se dávám opět do jídla.

„Grace, já se ti divím. Takhle je to pořád. Kdy už konečně pochopíš..."

„Můžeš mě nechat najíst, Time?" Házím po něm nepříjemný pohled. Něco zamumlá, otáčí se a odchází. Vím, že má pravdu, všichni ji mají, ale já si nejsem jistá, jestli bych rozchod zvládla. Jsem na Tonyho tak zvyklá a i když mě neskutečně štve, některý chvíle s ním jsou krásný.

Když dojím i já, jdu raději vyzvednout objednávky ke Carmen. Pečlivě je uložím na skútr a vydávám se domů. Chlapi už mají určitě hlad.

„Oběd!" Řvu na celou dílnu. Všichni všeho nechávají a jdou si pro jídlo. Až na jednoho. Austin sedí na zemi, štrachá se v motorce a dělá, jakoby mě ani neslyšel. To snad nemyslí vážně.

„Oběd!" Řvu ještě jednou, tentokrát těsně vedle něj. Krabičku pokládám na stolek mezi kopu nářadí, naštvaně se otáčím a vydávám se ke schodům nahoru.

„Grace?" Zastavují mě jeho slova po pár krocích. Otáčím se.

„No?"

„Děkuju." Kývne směrem ke krabičce a na mě mrkne. Obyčejné poděkování a jak mě vyvádí z míry. Cítím horkost, proto se raději rychle otáčím a mizím v kanceláři. Dopadám do svého křesla, zapínám počítač a dávám se do práce. Už mi toho moc nezbývá. Až kluci dojí, sepíši ještě nové objednávky, vyřídím poštu a konec.

„Grace, je tu nějaká dodávka!" Volá na mě Rory.

Odsouvám se od stolu a za přemýšlení, co by to tak mohlo být, mažu dolů. Pokud vím, teď nic velkého nečekáme. Prolítnu dílnu a mířím přímo ke dveřím řidiče.

„Johne, copak nám vezeš?" Spouštím zvesela.

„Tobě nic zlatíčko" cvrnkne mě do nosu. Házím na něj tázavý pohled a jeho úsměv se ještě víc roztahuje. John je chlapík tátova věku a nikdy mi neopomene říct, že jsem jeho zlatíčko. Navíc jsem ho nikdy neviděla se mračit. Je to taková veselá kopa.

„Austin Cavendish?" Rozhlédne se po všech, co sedí před dílnou. Jsou tam všichni, i ten jmenovaný.

„Mám pro tebe tu matraci, hochu."