Mrzák ✔

35. Odjíždíme

Austin

Už celé dva měsíce žiju jako ve snu. Ve velkém, pohádkovém snu. Dárek, co jsem dostal od Grace mě tak nadchnul, že nechci říkat, že jsem rodinu odsunul na druhou kolej, ale v hlavě mám jen motorky, dráhu a svůj start. Bylo mi hned jasný, že v tom má prsty David. Kdo jiný, než ten, kdo mě nepřestával podporovat a tajně doufal, že mě ještě někdy uvidí na trati. A pokud má můj návrat na okruh za něco stát, David je jasná volba. Každičký den Grace děkuju, protože jestli tohle vyjde, bude to bomba. Velký návrat Austina Cavendishe. Už vidím ty titulky v novinách.

„Tak prej příští tejden jedete, jo?" Staví se za mě Rory. Vzhlédnu k němu a zavrtím nevěřícně hlavou.

„Ta Grace všechno vykecá."

„Ale no tak brácho, stejnak by se to provalilo. Nebo myslíš, že když se sbalíte a všichni odjedete, že si toho nikdo nevšimne? Tomu snad sám nevěříš? Tak neviditelní zase nejste." Zasměje se.

Pomalu vstávám, utírám ruce do kusu hadru a opírám se o auto, co stojí hned vedle. Jenže než stačím Rorymu odpovědět, pokračuje dál.

„Už jste to řekli našim?"

Zakroutím hlavou a raději uhnu pohledem. To je takový malý strašák, protože tam nechceme jet na pár dní, jen to okouknout a dohodnout se. Náš pobyt plánujeme na zhruba měsíc a půl. Musím ještě na nějaké zdravotní testy, doladit mašinu, projít trať, abych věděl, co se za ty roky změnilo a hlavně musím jezdit. Každý den, co to půjde. To, že mi daly šanci jen kvůli jménu bez předchozích jízd neznamená, že přijdu a budu si hrát na hvězdu. Tou už dávno nejsem. Je toho skrátka hodně, do toho Graceino těhotenství, prostě máme obavu, že nám do toho budou kecat. Hodně kecat.

„Ty bláho a kdy jim to chcete jako říct?" Rozhazuje Rory rukama a zamračí se takovým způsobem, až se mu na čele dělají varhánky.

„No, když budeš ještě chvíli takhle řvát, tak se to dozví hodně rychle" snažím se ho ztišit.

„Jo, promiň, no."

„Neboj Rory, my jim to řekneme, ale nech to prosím na nás. Jo?" Kouknu mu přímo do očí a doufám, že mojí prosbu pochopil.

„Co řešíte? Co se bude říkat?" Přichází k nám Thomas. Jako kdyby vycítil, že se bavíme o něčem docela důležitým. Jen zakroutím hlavou že nic a zase se raději skláním nad rozdělanou mašinou. Považuji tuhle debatu za uzavřenou a spoléhám na Roryho, že bude držet jazyk za zuby. Po chvilce oba odcházejí a Rory Thomase ujišťuje, že o nic důležitého nešlo. Díky Bohu.

Na druhý den sbíráme veškerou odvahu a jdeme na společnou večeři k Laytnům. April si stěžovala, že už nás dlouho neviděla – asi čtyři dny – takže se nám to zrovna hodí. Cestou by se nervozita dala krájet a my spíš mlčíme a přemýšlíme každý sám. Po přivítání, hlavně malého, kterého April i Kiara hned opusinkujou, se jdeme usadit. Zase sedíme u stolu komplet všichni a přesně jak jsme se domluvili s Grace, hned po dezertu ji chytám pod stolem za ruku a spouštím.

„Vážení, chceme vám něco říct" přelítnu všechny pohledem. „Dostal jsem úžasný dar, který nelze odmítnout."

„To já mu ho dala a dalo mi to hódně práce, takže odmítnutí nepřichází v úvahu. To jen abyste věděli." Ozývá se Grace. Dám jí pusu na tvář a ruku několikrát zmáčknu. Musela mít hodně odvahy, když se rozhodla to celé zařídit. Vím, jak miluje mě a Chrise, jak nás má ráda pohromadě, jako kvočna svoje kuřátka a tohle rozhodnutí znamená, že bude nějaký čas sama. Jen s Chrisem a s druhým prckem, který se brzy narodí. Věřím, že jí rodina pomůže, ale přeci jenom, já jsem otec a partner.

„A?" Nadhodí mezitím Josh, přesadí svou kšiltovku, kterou ani u jídla nesundává a vůbec nebere ohled na April, které se to nelíbí a před každým jídlem ho na to upozorní. Ještě nikdy se prý nestalo, že by poslechl. Paličák. Pro mě to gesto ale znamená, že bych měl co nejdřív vyklopit, co mám na srdci. Takže kašlu na připravené vysvětlování a rovnou to na všechny vybalím.

„Odjíždíme na nějakou dobu do L.A."

„Vždyť jsi těhotná Grace, co když..." Strachuje se dámské osazenstvo u stolu a tak je Grace ujišťuje, že to přece ničemu nevadí. Nebude první ani poslední těhule, která bude cestovat. Však je teprve v šestém měsíci a zrovna předevčírem se ptala doktora, který neměl námitek. Jen co dopovídá, musím i já vysvětlit, co že budeme ve městě andělů dělat. To už mi jiskří oči a s nadšením líčím každičký detail všeho, co jsem se od Davida dozvěděl.

„Pronajal jsem dům, zajistil Grace lékaře, David už mi chystá motorku, trať znám a už se moc těším." Zakončuji svoje několika minutové vyčerpávající povídání. Možná jsem jim něco řekl dvakrát, ale to je mi jedno. Já už se vidím na trati.

Grace se otáčí na druhou stranu a uklidňuje Chrise. Tomu už se v jídelní židličce moc nelíbí. Bere ho proto do náruče a stěhuje se spolu s Kiarou do obýváku. My ostatní ještě zhruba půl hodiny probíráme naší cestu. Všichni mi to přejí, ale i tak mají obavy, jak to zvládne Grace s Kulíškem. Dokonce z úst Roryho padne slovo svatba. Že čekáme druhý a pořád žijeme na psí knížku... Zrovna od něj bych to nečekal. Ví, jak to máme a teď bude prudit, ať se vezmeme? Jako proč? Že jedeme do města, kde Grace nikoho nezná? Ale já jo, žil jsem tam několik let, je tam minimálně David, Rachel, rozhodně nebude sama.

Neodpovídám, jen se s omluvou na čas zvedám, vyzvedávám Grace s malým a odcházíme domů.

Nakonec to nedopadlo zase tak špatně. Svět se nezbořil, rodina přežila a ani se nedostavilo velké přemlouvání, kterého jsme se báli. Jedna nula pro nás.

Cestou domů plánujeme, kdy začneme balit a co všechno s sebou vlastně povezeme. Když to tak vezmu, bude to naše první skoro dovolená. Jisté je, že pojedeme autem. Jasně že letadlem bychom tam byli dřív, ale Grace nechce. Podle ní bude lepší, když bude mít možnost kdykoliv zastavit a projít se, než trpět v letadle ve vzduchu. A taky se prý chce podívat po krajině. No, nevím, jestli se jí bude líbit, cesta do L.A. není nic moc, ale proti gustu...