Mrzák ✔

26. Walton

Grace

„Tak cos mi včera koupila, kočko?" Spouští na mě bez pozdravu táta, jen co nakouknu k němu do kanceláře, kde kupodivu sedí za stolem.

„Dobré ráno tatínku" neodpustím si rýpnout. „Nevím, jestli si to teda zasloužíš..."

„Já, vždycky." Skáče mi do věty a přesazuje si na hlavě kšiltovku.

„Nevím, jestli si to teda zasloužíš, ale něco jsem ti přeci jenom koupila." Sáhnu do své kabelky, kterou mám dneska náhodou s sebou a pak si uvědomím, že mu to můžu udělat napínavější.

„Zavři oči" zavelím a čekám, až tak udělá. Poté vytahuji tři kšiltovky jeho motocyklových oblíbenců a posazuju mu je na hlavu. Austin sice protestoval, že tihle stojí za starou bačkoru, ale se vkusem táty nic neudělá.

„Grace, zlatíčko" vydechne táta, když už kouká na čepice v rukách. „Ty víš, jak potěšit. Mám tě moc rád. Děkuju."

Usměju se na něj, lípnu pusu na tvář a spokojená odcházím k sobě. Zbytek moto dárků bude opravdu až na vánoce.

Odevzdaně žuchnu do křesla a vydechnu. Dneska tady nehodlám být dlouho. Udělám to nejnutnější, zajdeme si s Austinem na jídlo a pojedeme na schůzku k Waltonovi.

„Tak, den rozplánován, jdeme na to."

Ponořila jsem se do práce tak moc, že nic nevnímám. Tužku zapíchnutou v culíku, papíry po celém stole a počítač nestíhá. Někdy mě ta práce i baví.

„Hej ségra!" Ozve se ode dveří, až na křesle povyskočím leknutím.

„Ksakru, Rory, to mě musíš tak lekat? Ještě z tebe potratím, strejdo."

„Víš co jsem ti o tom strejdovi říkal Grace!" Mračí se na mě a já provokativně na něj.

„Jasně že to vím, ale kvůli tomu tady nejsi co?"

„No, to teda ne. Ale od tý doby, co je tady ten tvůj miláček, na nás úplně kašleš s jídlem. Už takhle jsme hubený jak tyčky, dřeme jak koně a to si nechcu představit dobu, až se budeš starat o toho sviště, co nosíš. To tu chcípnem hlady!"

„Tatí? Slyšels to?" Zařvu do vedlejší kanceláře.

„Máš smůlu, děvenko, táta je dole. Tak co bude s tím jídlem?" Začne Rory nervózně přešlapovat.

„Jaká škoda, že tě neslyšel." Ušklíbnu se na něj a poté vstávám, abych mu dala pusu na tvář. Přeci jenom je to můj brácha a nechci si ho nikterak rozházet. Třeba se mi bude ještě někdy na něco hodit. Uvažuji vesele.

„Hned to vytisknu a objednám. Jo?" Kouknu do očí, v kterých mu hrajou všichni čerti. „A neboj, chcípnout hlady vás nenechám." Poplácám ho ještě po rameni, ale to už mizí na schodech. Vracím se za stůl a pro jistotu ihned najíždím na stránky Carmeniny restaurace a tisknu jídelníček. O pár minut později s ním stojím u kluků a čekám, co si vyberou.

Zrovna když mám Carmen na uchu a objednávám dovoz, vpadne mi do kanceláře Austin. Otevře pusu a zase ji hned zavírá, když vidí, že telefonuji. Sedá do křesla naproti mně, přehazuje nohu přes nohu a čekání, kdy mě nervózně sleduje, si krátí kroužením klíči na prstech ruky.

„Volal Walton, že je v Grovetonu. Omlouvá se, ale máme přijet tam." Vybafne na mě hned, jak zavěsím. Párkrát zamrkám, než mi to dojede a pak jen přikývnu. Není to zase taková katastrofa. Tak prostě pojedeme místo do Lufkinu do Grovetonu.

„A čas je stejný?"

„Jo, a vezme nás prý i na stavbu."

„Prima, tak já si to tady jen dodělám a můžeme vyrazit." Mrknu na něj a věnuji se zase svému organizovanému bordelu na svém stole. Austin mezitím pokládá klíče, vytahuje telefon, na kterém pouští jak jinak, než moto závody. Nic jiného ani nečekám.

***

Po cestě se zastavujeme na oběd, takže se cesta z původní půl, protahuje na hodinu a půl. Ale za ten oběd to stojí. Austin si dal steak s opečenými brambůrky a já kuřecí špíz. Plus dezert nakonec, po kterém si objednávám zmrzlinu. Austin kroutí očima, kam to jako dám, ale já stoprocentně vím, že se to do mě ještě vejde. Vždyť jsme teď dva.

„Jo" máchám mu lžičkou před obličejem. Studená zmrzka mi asi probudila mozek, nebo co, protože jsem si vzpomněla na něco dost důležitýho. „V pátek jdeme na tu kontrolu k doktorovi. Musíš jít se mnou, budou ti brát krev."

„Už zase? Je snad něco špatně?" Stahuje obočí k sobě, takže ho rychle uklidňuji, že špatně není vůbec nic. Jen chce mít doktor před svátky všechny testy hotové, abychom se potom zbytečně nenervovali. Austin pokládá svou ruku na tu mojí, studenou od poháru, a mě to přijde strašně roztomilé. A je pravda, že mlsat zmrzlinu, koukat se Austinovi do očí a nechávat se hladit bych vydržela možná až do skonání světa. Jenže nás volá důvod naší cesty. Takže se po nějaké době zvedáme a odjíždíme na adresu na kraji Grovetonu, kde už na nás čeká pan Walton. Nevím, proč jsem si ho představovala jako postaršího pupkatého chlapíka, s drahými hodinkami na ruce a čepicí na hlavě, ale takovýho sexy chlapa jsem prostě nečekala. Úplně mi vyrazil dech. Ještě, že teď můžu všechno svádět na těhotenství.

Vysoký, tmavovlasý muž, s ostře řezanými rysy, které jsou jako ošlehané od větru, nás vítá na rozpracované stavbě, ale hlavně, což je pro mě největší zlo, ve volných džínových lacláčích, pod kterými má jen bílý nátělník. Tipovala bych mu kolem pětatřiceti, přesto mu na těle hraje každičký opálený sval. Po vzájemném představení nás bere dovnitř do domu, kde nám vysvětluje vše od samotných základů, po konečné dekorace. Sice mi jde část informací jedním uchem tam a druhým ven, ale musím uznat, že přehled tedy krasavec má. Austin je pozornější než já. Má dotazy a chce pro náš dům jen to nejlepší.

Když o pár minut později usedáme do improvizované kanceláře, kde není nic jiného, než pidi stůl s laptopem a čtyři židličky, je na čase rozbalit mé plánky, přisunout židli vedle onoho fešáka a vysvětlit mu, jak si dům představuji.