Mrzák ✔

33. To je moje Grace

Austin

„Grace, co ty tady?" Otáčím se od rozdělané motorky a rukou zapatlanou od oleje se snažím dát vlasy z čela pryč. Nečekal jsem, že Grace přijede i s malým za mnou do dílny. Ne že by za mnou nejezdila, i kluci ji rádi vidí, ale dneska jsme byli domluvení, že se sejdeme doma a pak vyrazíme do Lufkinu k doktorovi.

„Musím ti něco říct." Nahýbá se ke mně, dává pusu a rukou uhlazuje vlasy, které se mě nepodařilo zkrotit.

„Stalo se něco? Tváříš se tak tajemně, až mám z tebe strach." Vtipkuju, i když můj vnitřní pocit se k vtipu ani nepřiblížil.

Už dávno jsem si všiml, že je Grace nějaká jiná. Jasně, je doma s Chrisem, který ji dává čím dál tím víc zabrat, jak roste, ale i tak se mi nějak nezdá. Přede mnou se tváří jako že je vše v pořádku, ale když se nedívám...

„Hodím Chrise tátovi a promluvíme si jo? Austine, jo?"

„Jo, jo" spěšně odpovídám a sleduji, jak tahá malého z kočárku a spěchá po schodech nahoru. Vůbec se mi tahle situace nelíbí. Zaprvé nevím, o co jde, a za druhé nejsem na nic připravený.

A tak zatímco Grace předává Kulíška, mně se honí hlavou možné situace následujícího, utírám si ruce do kusu hadru, abych se zbavil mastnoty.

Nejde to.

Musím jít na šatnu, kde pískem drhnu špinavé ruce a sám sebe pozoruju v zrcadle, co je nad umyvadlem. Změnil jsem se. Dá se říct, že jsem narozením Chrise dospěl a zmužněl. Začal jsem si uvědomovat, že svět nestojí jen na slávě kolem motorek a závodních tratích, ale že to pravý štěstí je v rodině a lidech, který miluju. A tím Grace a Chris bezpochyby jsou. Jenže tam vevnitř jsem to stále já. Já Austin Cavendish, závodník a... a mrzák. Nic se nezměnilo.

Nebo jo?

„Austine, tady jsi. Hledala jsem tě." Nahlíží do šaten Grace a zůstává stát mezi dveřmi. Přes tvář se jí mihne mírný úsměv, který ale ihned povadá. Utírám si ruce a vyzívám ji, aby si šla sednout na lavici.

„Tak co se děje." Sedám těsně vedle a rukou jí hladím na noze.

„Máme problém, Austine." Položí na mou ruku tu její a silně stiskne.

Obojí vyznívá tak naléhavě, že mi projíždí tělem husina. Napadají mě všemožné situace a v hlavě se mi z nich tvoří takový galimatyáš, až mám pocit, že mi hlava každou chvíli praskne.

„Něco s Kulíškem?" Pálím první otázku, co mě momentálně napadá. Kdyby se s ním něco stalo... Nepřežil bych. Má chybějící noha je nic proti tomu, kdyby se cokoliv stalo s mým synem.

„Stalo se mu něco?"

„Ne, ne s Chrisem nic není, neboj Austine" odpovídá rychle Grace. „V klidu, malého se to netýká, to nás."

Natáčím k ní hlavu a hledím do těch zatraceně modrých očí, které tak miluju. Jenže teď tam hledám něco jiného, než lásku. Teď tam hledám odpověď na otázku, co se proboha děje. A Grace to tak napíná.

„Víš, poslední dobou se necítím nejlíp. Kulíšek mi dává zabrat a tak jsem si myslela, že jsem jenom vyčerpaná. Doktorka mi doporučila ty prášky, co beru každý ráno, ale ono se to nelepšilo. Na netu v diskusi taky ženský psaly, že je únava normální. Zvlášť, když je to první mimino. Máma si musí najít svůj rytmus, skloubit ho s miminkem, všechno je pro ni nové, spousta věcí je úplně jinak, než se popisuje a přesto je to normální. Chápeš, co tím chci říct?"

„Ne?" Vyvalím své oči na maximum a stále nechápu, co tím myslí. Teda, chápu všechno, co řekla, ale obsah mi nějak uniká. V hlavě přemítám každé vyřčené slovo, zpytuju svědomí, jestli všechno dělám dobře, pomáhám, starám se, snažím se co se dá, ale tohle? Copak mám nějakou čtečku myšlenek? Jako blik oči, blik a Heuréka? Ne, takovej génius zase nejsem, spíš jsem pěkně natvrdlej, jelikož nerozumím ani ženě, kterou miluju. Vím o jedné věci, kterou by chtěla a tou je svatba. Ta ale nemá nic společného s jejím unaveným stavem a ani by to neříkala tímhle hádankovým stylem. Nebo snad jo?

„Jak nechápeš? Vždyť to říkám tak srozumitelně." Nechápe zase ona mě.

„Tak jsem prostě blbej, nebo ty mluvíš v nějakých kódech." Začíná mě to vytáčet.

„Tak dobře, řeknu to jinak." Pohladí mě po ruce a zase ji sevře. „ Jak jsme měli jet dneska do Lufkinu..."

„No k tomu doktorovi, vždyť tam pojedeme." Svraštím čelo a stále mi to nedochází.

„Bože Austine" vydechne Grace. Pustí mou ruku, pohladí po tváři, dá sladký polibek a já jsem totálně mimo. Než se naděju, sedí obkročmo na lavici a těsně u mě. Znovu mě pohladí po tváři, významně se zadívá do mých stále zmatených očí a...

„U doktora jsem byla ráno. A... a jsem těhotná, Austine. Budeme mít druhý!"

Bum, prásk!

Vybuchla bomba. Tohle jsem teda nečekal. O druhým jsme se ani nezačali bavit a ono už je na cestě. Jak se to mohlo...

„Ty nejsi rád?" Naklání Grace hlavu na stranu a v jejích očích, které mě teď tak nepříjemně propichují, se značí pochyby s hodně velkýma otazníkama.

„Ne, teda jo, je to super!" Snažím se vykřesat špetku nadšení. A abych zamaskoval svoji zmatenost, přitahuju Grace do náruče. Líbám ji do vlasů, hladím po zádech. Několik dlouhých minut, než to já vstřebám a rozdýchám.

To bude dobrý, zvládáme jedno, zvládnem druhý. A stopro to bude kluk. Budou blízko u sebe, kámoši, naučím je na motorkách a spoustu jiných věcí. Bude to dobrý. Ujišťuji sám sebe.

„Já jsem se tak bála." Vzlykne najednou Grace a vytrhává mě z mého ujišťování. Až v tu chvíli mi dochází, jak to pro ni muselo být těžké. Už jenom to přijmutí, že otěhotněla tak brzy po Chrisovi. Odtahuju se a tentokrát já jí beru obličej do dlaní. Po tvářích stékající slzy palci setřu a na rty dám sladký polibek.

„Zlato, miluju tě a na tom se nic nemění. Vždycky tady pro tebe budu. Pro Chrise i pro toho druhého kluka co..."

„Kluka? Tentokrát to bude holčička, jasný?" Skáče mi do řeči a oči se rozjasňují.

Dávám další sladkou pusu a do ucha šeptám: „To je moje Grace, tak se mi líbíš, tak tě miluju zlato."