Mrzák ✔

15. Ubliž jí a já ublížím tobě!

Austin

Náruživější ženskou jsem asi ještě neměl. Ne že bych si stěžoval, ale na začátek ‚vztahu' jak to Grace několikrát označila, jsem čekal větší zdrženlivost. Když jsem nad tím předevčírem přemýšlel, uvědomil jsem si, že ta její vrzající postel, která mě tak rozčilovala tenkrát, když s ní byl Tony, je ohromně pohodlná. A to vrzání zní nahoře úplně jinak, než dole. Jenže neustále jsem na pochybách. Co když jsem jen náhrada za Tonyho, taková ta přestupní stanice, aby si holka dokázala, že není ještě tak marná. Co když se jí časem zprotivým a ona couvne. Co když má teď oči schované za růžovými brýlemi a až je sundá, uvidí moje jizvy, protézu a naplno jí dojde, že jsem mrzák. Tvrdí, že jí to nevadí, ale já už si nohu nepřišiju a jizvy nevyhladím. Takovej budu do konce života.

Hlavou mi běhá několik milionů otázek, které se ale vždycky rozptýlí v okamžiku, kdy se ke mně Grace přitiskne, její horký dech ovane můj krk a do ucha zašeptá, že na mě má chuť. To vážně miluju. Potom zapomenu na všechno špatný, co se mi stalo a jsem jak vyměněný. Jsem to jako já před několika lety. Víte, jak se říká, - mít tenkrát rozum, co mám teď. Tak přesně to jsem já. Připadám si jako své mladší já, ale s rozumem, který je o pár závitů moudřejší životem a zkušenostmi.

„Ksakru práce!" Zakleju, utřu špinavý ruce do kalhot a jdu na celou věc znova. Tenhle kus se tam tak blbě dostává a já pokaždé zuřím, když se mi to nevede.

Snažím se co nejvíc zklidnit, což zrovna moc nejde, když před sebou vidím rudou muletu, a pomaličku, polehoučku zasunuju kus plíšku na své místo v motorce.

„Tak jak to dneska jde?" Dostávám herdu do zad a plíšek letí k zemi. Stephan. Zvedám k němu hlavu a to co ze mě vylítne, šokuje i mě. Takhle už jsem si dlouho nezařval. Zvedám se ze země, naposledy se podívám na zaraženého Stepha a jdu si sednout před dílnu. Na jedné ze starých pneumatik skládám hlavu do dlaní a počítám štěrk na zemi. Dřív bych si zapálil, vychutnával každý šluk a uklidnil se daleko rychleji. Jenže... Jenže po té bouračce mi to nechutná. Nevím, jak se to stalo, ale když jsem si ještě v nemocnici na tajnačku zapálil, málem jsem se udusil. Ta hnusná pachuť mi pak v puse přetrvávala ještě týden.

Takže jen sedím, přemítám, počítám, nevnímám okolí. Až když se narovnám, zjišťuji, že vedle mě sedí Rory.

„V pohodě?" Kývne hlavou směrem do dílny.

„Jo, v pohodě." Vydechnu. „Nechal jsem se vykolejit. Bylo toho na mě moc."

„Já už se lekl, že to souvisí s Grace." Prohodí jen tak, zatímco já zpozorním. Nemůže přece nic vědět. Dáváme si pozor, aby nás nikdo neviděl, a jsme na druhé straně domu, takže slyšet nás určitě není. Pokud tedy někdo neposlouchá za dveřmi.

„Co?" Natáčím hlavu jeho směrem, ale vidím jen široký úsměv.

„Já nic, mlčím jako hrob" Pomyslně si zamkne pusu a směje se dál.

Kývnu na srozuměnou a zase se soustředím na štěrk pode mnou.

Rory se po pár minutách rozpovídá na úplně jiné téma, za což jsem mu vděčný a tak tam chvilku kecáme a pak odcházíme zpátky k práci. Já k motorce a malýmu pitomýmu plíšku, Rory k nádhernému kabrioletu.

Pozdě odpoledne, když se dílna pomalu vylidňuje, zůstáváme jen já a Rory. A nahoře v kanclu Grace. Mohla by být už dávno doma, ale z nějakého důvodu tu zůstává. Nemohl jsem si nevšimnout, že několikrát vykoukla ze dveří, zkontrolovala, kdo tu ještě zůstal a pak se zase ve vší tichosti schovala. Přijde mi to úsměvné.

Dodělávám posledních pár věcí, které pro dnešek ještě hodlám udělat, když mi Rory klepe na rameno.

„Tak já mizím." Mrkne na mě, otočí se, udělá pár kroků, když se zastaví a zase se ke mně vrací.

„Něco jsi zapomněl?" Vzhlédnu k němu.

„Ne, jen... ségra je s tebou šťastná, přeju jí to. Ale ubliž jí a já ublížím tobě. Jasný?"

Zírám na něj s vyvalenýma očima a ukládám do paměti každé jeho slovo. Místo toho, abych měl obavu, že by svá slova mohl naplnit, mi v hlavě zůstává ta první půlka sdělení. Ta dobrá, která tak krásně zní. Grace je se mnou šťastná.

„Rory!" Ozve se najednou Gracein hlas ze schodů. „Nevyhrožuj mu a nehraj si teď na drsňáka. Tos mohl u Tonyho, ale to ti bylo jedno. Tak nech Austina na pokoji."

„Nedovolím, aby ti ještě někdo ublížil." Pohladí ji po ramenu, jen co přijde k nám.

„Jo, jo, to jsi moc hodnej, já ti za to děkuju, ale teď budeš dál dělat, že o nás nic nevíš. Nebo víš, jakou máme dohodu?" S úsměvem mu pohrozí a pak na mě významně mrkne. Grace prostě ví jak na bráchu.

Rory něco nesrozumitelného zamumlá, protočí na Grace oči a pak se dává na odchod. Baví mě tyhle sourozenecké manévry. Taky jsme s bráchou takový byli, ale pak jako když utne a ze dne na den se Rob změnil. Nejdřív jsem se snažil dolézat, vyhrával jsem v tu dobu první závody a chtěl se pochlubit, poradit, ale postupem času jsem zjistil, že to nemá cenu. Rob už měl jiné zájmy a na mě, jako na mladšího bratra neměl čas. Ta tam byla naše společná vášeň pro motorky, ta zůstala jen mě a tátovi. Rob našel novou vášeň. Tu dvounohou, prsatou a většinou totálně vypatlanou.

„Ať vás tady nikdo nenačapá hrdličky." Zavolá Rory ve dveřích, mávne rukou a pak už o něm nevíme.

Hodně rychle se vracím od bráchy ke Grace, která mi právě skáče kolem krku a vychutnává si náš dnes teprve druhý pořádný polibek.

„Zlato, budeš špinavá" snažím se jí mezi polibky sdělit, ale ona jako by mě vůbec nevnímala. Tiskne se ke mně tak, že mě to ani nemůže nechat chladného. Napětí stoupá, ale tady ne. Je tu špína a hlavně jsou stále otevřené dveře, kterými může kdykoli kdokoli přijít.

„Grace, Grace, tady ne." Konečně se trošku odtahuje a já vidím, jaké škody způsobila má celodenní práce. Celý Gracein hrudník je špinavý od šmíru. Když si toho všimne i ona, nejdřív se na mě nechápavě podívá, čímž i jasně říká, že mě neposlouchala a pak se dá do bláznivého smíchu. Znovu se ke mně přitiskne, políbí, chytá za ruku a táhne ven.

„Počkej, musím se..." Nedopovím. Za chůze mi sděluje, že se vykoupeme tam a že mi nic jiného neřekne. Takže jen co zamkne dílnu, sedám poslušně za ní na skútr, chytám kolem pasu a nechávám se unášet neznámo kam.