Mrzák ✔

7. Pomoc

Austin

Nesnáším vrzající postele. Tak moc je nesnáším, přesto jednu celou noc poslouchám. To se prostě nedá spát. Zkouším to, ale fakt se to nedá. Vím, že nádhera nade mnou má pánskou návštěvu, vím dokonce i to, že to je její přítel Tony. Jenže podle Thomase i Roryho to mezi nimi už delší dobu neklape a jsou spolu jen ze setrvačnosti. Proto mě to celé tak překvapuje a možná i znechucuje.

I když, co mi je do toho, že? Nic.

„Já chci spát! Bože, prosííím!"

K ránu, když se mi začínají klížit oči a konečně zabírám, začíná zase venku ptactvo procvičovat svoje hlasivky. Je nad slunce jasné, že svůj noční deficit nedoženu.

„Čert aby je všechny vzal!" Vrčím podrážděně. Beru deku, polštář a stěhuju se do obýváku na sedačku. Tady jsou okna do dvora, tak snad tu budu mít větší klid. Matrace nematrace, teď potřebuju aspoň trošku spánku.

Jenže všechno a všichni jsou proti mně. Jestli spím dvě, tři hodinky, když se ze shora ozývají tlumené hlasy. Sedám si a ještě částečně zalepenýma očima mžourám ven na terasu. Někdo tam je. Beru berle, v postavě venku poznávám Tonyho a ve chvíli, kdy už stojím u okna, přistává mi na venkovním stolku cosi z nebe. Lekám se. I toho oslovení, které Grace křičí do éteru.

To nevypadá moc dobře. Otevírám dveře, vycházím ven a na stole rozpoznávám kávu i míchaná vajíčka, která jsou teď rozházená všude možně. Ale to mě netrápí. Víc mě trápí plačící Grace na balkoně nade mnou.

„Grace?" Zkouším se ozvat.

„Grace, je všechno v pořádku?"

Neodpovídá. Samozřejmě. Nic teď pro ni není v pořádku. Podle všeho to vypadá, že si milej Tony užil noc a pak kopnul Grace do zadnice. Parchant.

Asi bych měl zalézt zpátky do bytu a nestarat se o ni, ale nějak mi to nedá. Otáčím svůj zrak nahoru, přesto ji nikde nevidím. Určitě sedí na zemi, protože pláč je slyšet z venku. Vyhodnocuju své možnosti a jako nejlepší vidím tu, jít se obléct a hlavně nasadit si nohu. S ní budu pohyblivější. Netrvá mi to ani pět minut, když zase stojím na terase a poslouchám, jestli tam Grace stále je.

Je a já už vím, že půjdu za ní. Jenže nechci to riskovat přes dům, i když by to bylo pohodlnější. Ale jsou tam rodiče, dva bráchové, ne, to není moc bezpečné. Tony vycházel někde z boku, tak tam asi něco bude. Jdu na kraj terasy, koukám na nějakou rostlinu, co se pne po celé stěně baráku a mezi tím nacházím zarostlý žebřík. No vida! Párkrát za jednu ze šprušli zatahám, abych se ujistil, že mě to unese a potom se vydávám nahoru. Ani nevím, co jí řeknu, ale teď by neměla být sama, sám vím, jak to bolí.

Nejobtížnější se nezdá vylézt po žebříku nahoru, ale přelézt zábradlí tak, aby se mě Grace nelekla. Sedí opřená o protější stěnu, na sobě kraťásky s tílkem a přes to ledabyle zavázaný župánek, co končí někde nad koleny. V rukou žmoulá ručník, který měla nejspíš na hlavě.

„Grace" hladím ji po mokrých vlasech.

„Co se stalo?"

„Nic co by tě muselo zajímat." Odpovídá unaveně. Pomalu se zvedá, poupraví župan a odchází k sobě do pokoje. Dívám se za ní a dumám, jestli i přes to, co řekla jít za ní. Nakonec to risknu. Poodhrnu lehkou záclonu a vstupuju do ložnice. Je velká, jako celý můj byt. Grace sedí na posteli a mně se v hlavě hned přehraje zvuk z noci. Tak tohle je ta vrzající postel. Ten zvuk, ten pohyb, který ho způsobil...

„Austine, běž pryč." Ničí mou představu Grace. Jenže já jí nehodlám poslechnout. Jdu až k posteli, sednu vedle ní a ochranářsky ji obejmu kolem ramen. Neprotestuje. Jen se rozpláče ještě víc. Nejsem sice odborník na holčičí srdce, ale mám pocit, že jí moje objetí pomáhá. Takže já mlčím, ona pláče. Až po několika minutách se odhodlávám promluvit.

„Kdyby sis o tom chtěla promluvit."

„Nechtěla." Odpálkuje mě hned.

„Kdyb..." Nestačím dopovědět a už mi do toho skáče.

„Jak bys mě ty mohl pochopit? Vždyť jsi měl na každej den jinou. Nevíš, jak to bolí." Tak to mě trošku uráží, není to zase tak úplně pravda, někdy se mnou byly i týden a dýl, ale budiž. Vyvracet jí to teď nebudu. Mluví z ní hořkost a nenávist k celýmu mužskýmu pokolení.

„Aha, i tak se to dá brát Grace, ale kdybys přeci jen chtěla, jsem tady. Kdykoli." Přejedu jí po zádech a cítím, jak se celá chvěje. Je mi jí docela líto, ať je jakákoliv, tohle si určitě nezasloužila. Nebo alespoň ne v takové formě. Vyspat se s ní a hned na to jí dát kopačky. To může jen úplnej debil.

Sedím vedle ní dobrou hodinu. Grace už se celkem uklidnila a dost možná i spí. Hlavu má totiž opřenou o moje rameno. Přejedu jí po zádech a opatrně zkouším položit na postel. Opravdu spí, oči má sice opuchlý a červený, ale spí. A drží mě za triko. Vůbec jsem si toho nevšimnul, ale její ruka je zamotaná v mém triku. Lehám tedy vedle ní na bok, rukou si podpírám hlavu a sleduji spící princeznu, jež mě začala děsit. Nejsem tady ani měsíc a ona se mi dostává pod kůži. Jenže tam někde vevnitř mě, svítí sytě rudě nápis, že jsem mrzák a žádná holka nechce chromého kluka. Tak proč by měla chtít ona. Ne, to nejde. Vsugeroval jsem si, že jsem sám a sám budu a taky to tak bude. Nějakej čas tu pobudu, dám se psychicky dohromady a pak adie. Vrátím se domů, do svého bytu a třeba se časem vrátím i k nějakému ježdění. Na motorce jsem to zkoušel a docela to šlo. K dokonalosti bych to vypiloval, vždyť když se já do něčeho zakousnu, jsem jak buldok. Nepovolím.

Tak dlouho přemítám o Grace i o mém životě, až se mi z toho všeho zavírají víčka a nedostatek spánku z noci se hlásí o slovo. Ještě cítím, jak mi padá hlava na polštář a pak cosi na mé ruce. Nejspíš hlava Grace.