29. Klíč

189 11 2
                                    

Austin

Poslední dobou je Grace nějaká divná. Od té návštěvy Lufkinu se drží docela dál a já jsem kolikrát totální vzduch. Přičítám to těhotenství, ale červíček pochybností ve mně hryže. Věnuji se práci, a když nejsem v dílně, trávím hodně času na baráku, který se blíží do finále. A taky u své motorky, která se okamžitě stala mou láskou. Už několikrát jsem sedl k laptopu a hledal nejbližší trať, na které bych se mohl projet, ale nejsem si jist, co by na to řekla Grace. Při jejích náladách...

A stejně tak, jako přemýšlím nad tím, že bych opravdu zkusil nějaký okruh, vzpomínám i na Valentýna, na kterého jsem Grace pozval do našeho rozestavěného baráku. Vím, že to nebyla žádná velká romantika, určitě by si na poprvé zasloužila nějakou honosnou restauraci a jídlo nejméně o pěti chodech, ale byl to náš první Valentýn a já chtěl, aby na něj nikdy nezapomněla. Takže jsem od vchodu až do obýváku, který se už rýsoval, rozestavěl svíčky a na místě budoucí velké sedačky umístil stůl se dvěma židlemi. Jídlo jsem si nechal připravit u Carmen a na Grace bylo vidět, jak moc jí to potěšilo. A co potom, když otevřela malou krabičku, v které měla zlatý prstýnek. To jí oči jen svítily.

Ne, nebyl zásnubní, ohledně svatby jsem názor nezměnil, ale i tak jsem chtěl, aby nosila něco ode mě. Nejenom Kulíška v břiše.

„Cavendish, prosím" hlásím se do telefonu, který mě vytrhává od příjemné vzpomínky. Vzápětí na to se Waltona, který je na druhém konci ptám, zda má nový telefon. Tohle číslo totiž nemám. Ale není mi to zodpovězeno. Místo toho se mi dostává informace, že náš dům je připraven k předání.

Po těle se mi rozlije pocit, do té doby nepoznaný. Zvláštní smíchanina tepla, očekávání a nervozity. A i když na barák chodím téměř denně, vím, že tohle bude jiné. Walton mi, nám, předá klíče, sbalí si svých pět švestek a půjde o dům dál. A my? Konečně bude moct Grace objednávat a shánět nábytek, jaký si naplánovala a postupně ho zabydlovat na svém místě. A až bude dům obyvatelný, přestěhujeme se i my dva. Nebo možná tři. Záleží, jak dlouho to bude trvat.

Teď však domlouvám s Waltonem čas, kdy se sejdeme a přemýšlím, zda to říct Grace narovinu, nebo ji tam vzít jen jako na obhlídku, aby byla překvapená.

Vítězí druhá možnost. A jelikož mě napadlo ještě něco, odcházím z dílny domů, kde na sebe házím čistý hadry a vydávám se na cestu do Lufkinu. Jen doufám, že tam nepotkám Grace s April. Jely totiž na nákupy a neřekly kam.

Ťukám dotaz do telefonu, kde tam najdu výrobce klíčů a pro jistotu si nechávám trasu v navigaci. Cesta je klidná a tak za několik minut parkuji před malým zastrčeným krámkem, s velkým klíčem nade dveřmi, kde mi navigace ohlásila cíl mojí cesty. Nebudí ve mně zrovna velkou důvěru, ale už jsem se několikrát přesvědčil, že nemám dát na první dojem. Lezu tedy z auta a sebevědomě se vydávám ke starým oprýskaným dveřím, na kterých jsou hned tři zámky. Beru za kliku a rázem se dostávám do jiného světa. Světlá místnost s malým pultem, vysokými regály a v nich nespočet šuplíčků, na kterých je vždy přidělaný jiný klíč. A někde mezi tím kluk, možná v mém věku.

„Zdravím, co si přejete?" Otáčí se na mě. Mírně se pousměju a začínám vysvětlovat, co chci. On poslouchá, nejspíš zvažuje možnosti mého výmyslu a pak prohodí prosté: „to nebude problém."

Obočí mi letí nahoru a rty se roztahují do uspokojujícího půlměsíce, ale to už někde v rohu vrčí mašina, na které se tvoří velký klíč s nápisem pro Grace.

Možná jí to bude připadat jako blbost, ale přece jí nedám pravý klíč od baráku a neřeknu jen - je hotovo. To chce něco víc. Vždyť, kolikrát za život si člověk přebírá právě dostavěný dům?

Já věřím, že my jenom jednou. Zařídíme ho, vymazlíme, ožívíme dětma a postupně v něm zestárneme. Takže to musí být nezapomenutelné. To mi připomíná, koupit kytku. Ta k tomu nesmí chybět. A mohl bych i nějakou velkou čokoládu, na těch teď Garce ujíždí. Sice má potom spoustu výčitek, že bude tlustá, tak jako každá ženská, ale já jí to vždycky nějak rozmluvím.

„Takže co přesně tady chcete vyrýt?"

„Domov je tam, kde jsi ty. A na druhou stranu jen písmena A plus G. Nějaký ozdobný, jestli to jde." Pohlédnu do očí mladíkovi, který už ale loví z pod pultu nějaké desky.

„Vyberte si" pokládá desky na pult a po jejich otevření na mě vyskočí několik vzorů písma. Rychle je přelétnu očima a pak prst zabořím do jedné ze stránek.

„Tohle, prosím."

„Čtyřicet pět cé na písmena. A na tu větu?"

Znovu se na něj podívám. Nikdy bych nevěřil, že to bude tak náročné. Moje představa byla, přijedu, řeknu, co chci a oni to udělají. Ale vybírat písmo? Bože můj, vždyť jsem chlap! Ne znalec písma.

„Nevím, poraďte." Volím nakonec nejjednodušší volbu.

„Já bych k délce věty zvolil tohle. Není obyčejné, ale dobře doplňuje to, co jste vybral na písmena. Aspoň by to k sobě ladilo." Ukazuje o tři řádky níž, než já. Přejedu celý řádek s abecedou a snažím si představit, jak to bude vypadat. Ale to už na mě z druhého konce krámku mladík natáčí monitor počítače.

„Takhle by to vypadalo."

„Jo, to je hezký" souhlasím s výběrem a on se zase může dát do práce a já do hlubokého výdechu. To bylo horší rozhodování, než jestli mám na trati předjíždět zprava, nebo zleva. Docela jsem se zapotil.

Hotový klíč, který vypadá spíš jako klíč od hradu, nechávám dát do ozdobné krabičky, platím a vydávám se pro čoko a do květinářství.

Cestou domů se pomyslně plácám po rameni, jaký jsem pašák a vše zvládnul tak, jak jsem chtěl. Už se i raduji z toho, že Grace a April nikde nebyly, ale když zajíždím do dvora, právě vystupují z auta.

„A sakra!" Zabručím. Nedá se nic dělat. Parkuji na svém místě, vylézám a jdu ke Grace.

„Ahoj zlato, tak jak jste se měly?" Kývnutím hlavy pozdravím i April a Grace chytám kolem pasu. Pusu mi dává sama. Vypadá to, že dnes má dobrou náladu, protože hned spouští slovní palbu, kde všude byly a co všechno koupily.

Mrzák ✔Where stories live. Discover now