Mrzák ✔

17. Potřebuju čas

Austin

Potutelně se usmívám, když Grace spěšně vybíhá schody do kanceláře. Má krátké šaty, které kolem jejího těla vlají a ona tak vypadá jako lesní víla. Oči odvracím až ve chvíli, kdy zapadne do své kanceláře a zase se věnuji motoru, který mám před sebou. Dneska jsem od Joshe dostal na starost trošku staršího, ale pořád nádhernýho choppera. Nemohl jsem se na něj ráno vynadívat, ale od toho tu nejsem. Takže jsem rychle hodil zpátečku a začal na něm makat.

„Tohle ti nedaruju, mizero!" Ozývá se za mnou zvonivý smích. Grace právě chodí s nabídkou jídla a je podezřele veselá. Mě si zase nechává až nakonec. Natáčí se tak, aby na její obličej chlapi neviděli a mezi nabídkou menu, mi slibuje sladkou pomstu. Taky ale říká něco, co mě zaráží.

„Jak ví?" Pouštím šroubovák na zem a stoupám si, abych na ní lépe viděl.

„Odpoledne, teď ne, takže trojku jo?" Pošle mi vzdušnou pusu a už kráčí pryč. Zase jí sleduji, ale teď se nemůžu kochat její prdelkou, teď mi vrtá v hlavě, jak to, že o nás ví April. Viděla nás, nebo slyšela, když šla za Grace a my tam zrovna... Ne, to snad ne. Hrkne ve mně. Není horší představa, než že rodiče přistihnou své děti při sexu.

„Bože můj." Mumlám pro sebe, přesto mě někdo slyší.

„Říkals něco kámo?"

„Ne, neříkal jsem vůbec nic Stephe. Tys něco slyšel?" Otáčím se na postavičku, která teď stojí přímo za mnou. Ruce černější než kominík, pokud ještě nějaký existujou a pusu od ucha k uchu. Na malou chviličku se zamračí, ale hned se dostává do své obvyklé formy.

„Hele a tenhle znáš?"

Kroutím hlavou že ne a Steph se pouští do vyprávění vtipů. Nechápu, jak si jich může tolik pamatovat, ale klidně by se svým vyprávěním uživil jako stand up komik. Budu mu to muset někdy navrhnout. Teď jen poslouchám, doslova se mlátící smíchy.

Pozdě odpoledne se vracím domů, kde mě k mému překvapení čeká Grace. Téměř mezi dveřmi mi přistává sladký polibek na rtech a jsem popoháněn do koupelny. Znovu polibek a už nechávám věci padnout na podlahu, zatímco se ve sprše odpouští voda. Nemám rád teplou, ani studenou, voda prostě musí být tak akorát. Za ty roky, co jsem na světě, to už odhadnu. Jen Nancy se mi vždycky smála, že honím půlstupně. To je ale teď jedno. Stoupám pod vodu a nechávám ji, aby umyla mé špinavé tělo. Nevím, jak to dělám, ale jsem špinavý i na místech, která mám schovaná pod oblečením.

„Ťuk, ťuk..." Rozhrnuje se závěs, Graceiny horké dlaně mi přejíždí po ramenech a společně s kapkami mi na zádech přistávají i její polibky. Jenže pak cítím takové to zpozornění, jakože - aha, něco není v pořádku - až ve mně hrkne.

„Grace?"

„Ty máš nohu!" Přechází přede mě, zírajíc na mou protézu.

„No, normálně si jí na koupání sundávám, ale dneska jsem si říkal, že určitě neodoláš a přijdeš..." Chytám jí tváře do dlaní. „Neboj, je voděodolná."

Naposled jsem měl sex ve sprše s Nancy. To jsem ještě pevně stál na svých a byl jak utržený ze řetězu. Vypadala nádherně, když se kapky vody leskly na její sametové kůži. Ale to co jsem prožil před chvílí... to se nedá srovnat. Nancy byla nádherná, ale Grace, přímo božská. Ne, ne, ona byla bohyně. Nenasytná bohyně, která se rozhodla mě zničit. A taky trochu nakrmit, protože mám hlad jako lev.

Z mé skromné zásoby jídla, která se skládá spíše z polotovarů a různých cereálií se jí podařilo uvařit mistrovské jídlo. Doslova ho hltám, zatímco Grace cosi vypráví. Mám hladem utlumený mozek, který reaguje až na větu: „Jsem v tom."

Sousto mi končí v krku, kde se jaksi zastavuje a nehne se ani tam, ani onam. Kuckám, cítím červeň v tvářích i to, jak mě polévá horko.

„No tak, vyplivni to, Austine!" Buší mi Grace do zad a snad ani nechápe, co je toho příčinou. Když se mi to daří, jako první do sebe liju celou sklenici džusu. A beru i tu Graceinu. Ta se v klidu usazuje na židli naproti a ostřížím okem mě sleduje. Čeká, vím to, ale já nevím, co jí na to říct. Vždyť je mi pětadvacet, a mám už mít dítě? Necítím se na to, a jak je to vůbec možný? Pátrám ve své paměti. Myslel jsem, že bere prášky a tak jak jsem byl vždycky opatrný a svojí chloubu škrtil v kondomu, což byla jediná možnost, jak se při tak velkém počtu postelových návštěvnic chránit, tady jsem selhal na celé čáře. Takže se to dalo dřív, nebo později čekat. Dalo, ale nikdo neřekl, že se tak doopravdy stane.

To si se mnou ten nahoře zahrává? Nejdřív bouračka, která mi nejspíš měla otevřít oči v tom, jak povrchní osobní život jsem žil, i když motorky, ty byly určitě za odměnu. A teď dítě? Já a otec? Ne, ne, ne, to musí být nějaký omyl. Třeba se to ještě nějak vyvrbí. Třeba je to planej poplach, to se prý u holek stává, co já vím, ale otec? Dejchej Austine, dejchej, to bude dobrý, to vyřešíš. Hlavně nezmatkuj. Radím sám sobě v duchu.

Když už jsem tak nějak v pohodě, zvedám hlavu od stolu a pohlédnu před sebe. Je tak nádherná. Oči jí jiskří, pleť září a usmívá se. Ne, musím se zachovat jako chlap. Nemůžu a nechci jí ztratit. Natahuji se k její ruce, kterou mi okamžitě chytá. Mačká, dodává odvahy, i když by to mělo být přesně naopak. To já bych jí měl dodávat odvahu, že všechno zvládneme, že se o ni postarám. O ní i o to maličké, které nosí pod svým srdcem. A hlavně, že to bude dobrý. Jenže je všechno naopak.

„Já... já, potřebuju čas Grace, promiň." Vypadne ze mě zcela nečekaně. Nevím, proč jsem to řekl, ale asi to bylo silnější než já. Že by pud sebezáchovy? Blbost.

„Dobře." Naposled mi stiskne ruku, pustí ji, obejde stůl, dá pusu a jde pryč. Nemračí se, zdá se, že mi opravdu chce nechat čas a chápe, jak šokující to pro mě je.

Stále sedím u stolu, když slyším zvuk skútru. Grace na něm odjíždí pryč. Beztak jede k jezeru. Do oázy klidu a míru, kde přijde na jiné myšlenky. Dojídám jídlo, které je už sice studené, přesto chutná stále skvěle. Takovou práci si s tím dala a já...

V rychlosti se oblékám a jsem rozhodnut jet za ní. Dochází mi, jaký jsem blbec.

Otevírám dveře auta, když mi začne v zadní kapse džín zvonit telefon. Volá David a nemá moc příjemnou zprávu.

„Jo, hned vyjíždím. Budu tam, neboj."