Mrzák ✔

32. Den za dnem

Grace

Kdyby se mě někdo zeptal, co je za den, odpovím, že nevím. Všechno mi splývá dohromady. Celý den chodím v pyžamu, kojím, přebaluju, spím. Nebo se spíš snažím spát. Austin mi pomáhá, co mu síly stačí. Vždycky po práci malého vezme a jede s ním na procházku. Na hooodně dlouhou procházku, snad i proto, že se z něj stal pyšný tatínek. A má být popravdě na co, Chris se nám povedl.

A přesně v tu dobu, kdy brázdí s kočárkem ulice Dibollu, já vypínám a snažím se dát trošku dohromady. Snažím. Jenže to dopadá úplně jinak. Lítám po celém baráku a při pozorném pohledu na tu spoušť, která je všude okolo a které si s malým nemám čas všimnout, uklízím, chystám, peru, suším. A já nevím, co ještě.

Jasně, nepředstavovala jsem si, že budu ráno vstávat s úsměvem a vše budu zvládat levou zadní, to zvládají jen ty instagramové mámy s deseti chůvama, ale skutečnost předčila veškerá moje očekávání. Na to se popravdě nedá připravit, to se musí zažít. Nelituji a pevně doufám, že na tohle chaotické období budu jednou s tím úsměvem vzpomínat.

„Zlatíčko, jdi spát, já Chrise uložím." Hladí mě Austin po zádech. Opírám se do jeho náruče a na malou chvilku zavírám oči. Mám ráda tyhle chvíle, když jsme všichni tři pospolu. Cítím takové zvláštní spojení, souznění. Protože my tři jsme rodina a to tak nádherně zní.

Rychlá sprcha a než dojdu do ložnice, Chris sladce spinká v postýlce a Austin čeká v posteli. Unaveně se na něj podívám a vyloudím úsměv.

„Pojď za mnou, mamino" odhrne přikrývku a já ráda zapluju pod ní. Uvelebím se na jeho hrudi a než mi dá Austin pusu do vlasů, spím jako dudek.

A to, že jsem byla opravdu hodně unavená, dokazuje i to, že mi Austin v noci dává malého na krmení. Přebalí ho, dá ke mně a pak zase uloží do postýlky. I ráno, než odejde do práce. Pusa na dobrý den a zbytek už musím sama. Nechávám si Chrise vedle sebe, ruku dávám ochranářsky přes něj a jen tak zlehka zavírám oči. Můžu děkovat Bohu, že je malý takový klidný štěstíčko a nechává mě ještě chviličku dospat.

„Tak pojď ty můj miláčku" beru Chrise z postele poté, co jsem utržila několik sladkých buchnutí a pokládám na přebalovák. Hladím jeho maminkovské tělíčko a představuji si, co všechno spolu v životě zažijeme. Věřím, že toho bude požehnaně, protože tak jako každá máma se chci pro své dítě rozdat. Jenže v tu samou chvíli, kdy myslím na budoucnost, vkrádá se mi do mysli to, co jsem zapomněla a to, co jsem se rozhodla neřešit. Po porodu jakoby se to vrátilo a rozhodlo se mě trápit.

Svatba.

Nepotřebuji jí, miluji Austina tak jako tak a papír na tom nic nezmění, jenže je tu jedno velké ALE. A to ale se stává mojí noční můrou, která svým máváním křídly bliká to slovo kol dokola. Svatba, svatba, svatba...

Zamrkám, snažím se zahnat svatbu do autu a vracím svou pozornost ke kňourajícímu synkovi. Pusinka, přebalení a konečně nějakej žvanec od mámy.

Čas běží mílovými kroky a tak ani nestihnu udělat vše, co jsem chtěla a jsem vtažena do náruče Austina, který se vrací z práce. Polibek do vlasů, sladké řečičky, jak mi to jako mamině sluší a když se malý vzbudí, jdeme na cílenou procházku k našim. Nevím, jestli se táta takhle choval i k nám, ale z malého je doslova poprděný. Kdyby mohl, dobrovolně by mu dělal chůvu. Mámě ho půjčit nechce, a když si ho chci vzít já, tak mám taky smůlu.

Stejně jako teď. Ještě jsme ani nedošli k baráku, když nás před dílnou odchytává táta a bere mi kočárek z ruky.

„Jdu na procházku."

„Tati, jedeme za všema, nejen za tebou." Snažím se získat syna zpět, aby ho mohla vidět i mamka a bráchové.

Marně. Táta se k nám rychle nahýbá a se šibalským úsměvem šeptá: „Nechcete si užít? Už můžete ne?"

Stojíme s Austinem jako sochy, když nám docházejí jeho slova.

„Tati! To přece..."

„Ále, v klidu, já se o Kulíška postarám. Viď?" Jukne do kočárku a rychlými kroky mizí pryč.

„No, když už nám dal Josh prostor..." Dává mi Austin pusu na tvář. „Není to tak špatný nápad."

Není, to má pravdu. Ale jak to bude vypadat, když jsme sem přišli a hned zase mizíme. Jenže při pohledu na něj a při uvědomění si, že malý je najezený a dobré tři hodiny vydrží, má tahle situace jen jedno správné řešení. Rychlý návrat domů a pak...

„Já věděl, že tu nabídku využijete" culí se na mě táta o pár hodin později, když mu otevírám jen v županu. A má pravdu. Ani jsem si při tom zápřahu s miminem neuvědomila, jak moc mi společná chvilka s Austinem chyběla. Ono mazlení je mazlení, ale sex je sex.

„Půjdeš dál?"

„Děkuju Grace, ale půjdu domů." Mrká na mě. Najede s kočárkem do chodby, pohladí mě po rameni, přesadí si svou kšiltovku na hlavě a už míří zase ven.

„Jo, abych nezapomněl, přijďte taky ukázat Chrise mámě." Otáčí se na prahu a má velkou radost, jak po něm koulím očima.

„No, jestli nám budeš malého zabavovat pokaždé, co pojedeme kolem dílny, myslím, že ho mamka uvidí tak za pár let, až bude běhat a uteče ti." Beru kňourajícího Chrise do náručí a mávám na odcházejícího tátu.

„Ukázat babičce, no zlatíčko moje. Ten děda má ale smysl pro humor co? Kdyby si tě nevzal, tak by se s tebou i babička pomazlila." Mumlám mu do ouška cestou do pokoje, kde mi ho bere Austin.

„Ahoj chlapáku, tak co děda, nezlobil?" Vyzvídá Austin a já se usmívám, protože tyhle hovory s malým miluju.

„Víš co by mě zajímalo?" Vykukuju zpoza skříně, kde se převlékám. „Co si asi tak myslí, když na něj takhle mluvíme. Víš, jestli to vnímá jen jako zvuk a tak..."

„Že má rodiče pěkný blázny. Viď Kulíšku." Podává mi přebaleného malého, abych ho mohla nakojit. Oba se tomu zasmějeme a pak uleháme na postel. Já na levý bok, Austin na pravý a mezi námi jediný hladovec.