Mrzák ✔

14. Já... já

Grace

Stojím před zrcadlem a dívám se sama na sebe. Jsem zadýchaná od toho, jak jsem vybíhala dvoje schody, rozcuchaná, protože jsem před chvilkou vstala z postele a neskonale šťastná. Tak nádherně modré oči jsem snad v životě neměla. A jak jiskří!

Vím, čím to je. Ještě před několika málo minutami jsem ležela v náruči Austina, s kterým jsem prožila něco úžasného. Pravda, bránil se, ale nakonec neodolal. Usmívám se na sebe a pak se rychle pouštím do ranní hygieny. Už tak přijdu pozdě.

***

„Ahoj zlato, nevíš, kde je Austin?" Volá na mě táta ze své kanceláře. Ráno si vždycky dělá takový malý rozvrh dne a teprve poté jde dolů na dílnu.

„Já ho nehlídám, tati! Asi zaspal. Potřebuješ něco?" Snažím se znít co nejvíc otráveně. Přeci mu nepřiznám, že jsem schválně zamáčkla buzení a jemu ho nařídila o dvě hodiny později. Po tak náročné noci si zaslouží pořádný spánek. A na dílně se nic nestane, když přijde o chvilku později. Stejně má přesčasů habaděj.

„Ne, jen že to není zvykem, aby zaspal." Zamumlá na odpověď a pak už o něm nevím. Zapínám počítač a než naběhne, rovnám štos papírů na stole. To všechno musím dneska zpracovat.

Jenže se na práci nedokážu soustředit. Místo toho, abych vyplňovala čísla faktur a nové zakázky, čmářu na papír srdíčka. Jak to tak vypadá, lítám v tom až po uši. Ale zase mi ten čas neuvěřitelně utíká. Skoro bych zapomněla na oběd. Najíždím na stránku s jídelníčkem, tisknu ho a než scházím dolů, stahuji výstřih na svém triku o kousek níž. Dřív jsem tiskla každému jeden list, který potom nosili ke mně nahoru. Jenže příchodem Austina jsem začala tisknout jen jeden jídelák a sama kluky obcházet. Zdůvodňovala jsem to tím, že se taky musím trošku protáhnout. Sežrali mi to. Hlavní důvod byl samozřejmě ten, abych viděla Austina. A taky, aby se mohl podívat on na mě. Vím to od samého začátku, že mě sleduje a tak jsem myslím vyhověla nám oběma.

Chodím tedy od jednoho k druhému a zaškrtávám si v dnešním menu zvolená jídla. Jako posledního si nechávám toho, co taky jako poslední přišel. Když k němu docházím, má zrovna obě ruce od oleje, takže mu nabídku čtu sama. Chvilku na mě hledí, poté se mírně usměje a odpoví, že si dá tu dvojku. Udělám si u ní malinké srdíčko, mrknu na Austina a jdu pryč. Pálí mě celá záda a prdel. Zase se dívá. Na schodech se tedy zastavím, podívám jeho směrem a oba se na sebe usmějeme. Teď už hořím celá.

Ve své kanceláři zapadám celá rudá do křesla, beru telefon a volám Carmen. Diktuji objednávku a domlouvám, aby nám to dneska dovezl Matt.

„Grace?" Objevuje se ve dveřích Austin. Rychle pokládám telefon a schovávám papír se srdíčky. Jsem jak přistižená školačka při opisování.

„Grace, já... já jsem ti chtěl jenom říct..."

„Grace, potřebuju papíry od toho černýho Forda." Zjevuje se za ním táta.

„Tati, já je ještě nemám." Rozhrabuji hromádku na stole. Kdybych se ráno neprocvičovala v kreslení, byly by všechny papíry hotové. Ale takhle, nemám nic. Vzdychnu, zvedám hlavu a první, co mě trkne do očí, jsou Austinova záda. „Austine, počkej!"

„Grace, ty papíry!"

„No jo tati. Hned ti je dám." Vytahuju příslušná lejstra a dávám se do práce.

Do konce směny se Austin neukáže. A já za ním nejdu. Přijít tam, kluci by si mě potom dobíraly a klepy by byly na světě. A já chci to naše malé tajemství udržet co nejdýl jen mezi námi. Jenže to co nakousnul, mi pořád vrtá v hlavě. Měla bych se za ním večer zase stavit a zeptat se ho.

Nebo ne, musím mu dát čas.

Čas, jo, ale kdo ho dá mě?

***

Stojím zase před zrcadlem, tentokrát po večerní sprše a natírám si tělo krémem. Vlasy vyčesané do drdolu, abych je neměla zapatlané a na obličeji masku. Takhle bych se Austinovi určitě nelíbila. Vypadám jako strašidlo. Udělám si z krému vousy a směju se jak blbá.

„Grace?" Ozývá se slabě z mého pokoje.

„Panebože! Mo... moment!" Vyjeknu a snažím se rychle dostat masku z obličeje. To je Austin! Co tu dělá?

„Austine?" Vykukuji po pár minutách ze dveří koupelny, zabalená v županu. V tom mi dochází, že mám ještě drdol na hlavě. Hbitě vytáhnu sponu z vlasů, které ihned padají dolů.

„Promiň, já se..." Ukazuji na dveře, z kterých jsem vyšla. Dochází mu to. Pokýve hlavou, ale nepřestává si mě prohlížet. „Děje se něco?"

„Jo. Já totiž... Grace, já ti totiž musím..." Neví jak začít, tak mu po chvilce ticha pomáhám. Ptám se, jestli lituje, ale na to kroutí hlavou, že ne. Potom tedy nechápu, co je špatně. Sedáme oba na postel. Austin zhruba půl metru ode mě, jako bych byla prašivá, ale to teď neřeším. Potřebuji vědět, co mu vadí. Nakonec z něj vylézá, že si nevěří. Svěřuje se mi s tím, že já jakožto krásná mladá holka mám na něco víc, než na mrzáka. Nuceně se usměju.

„Jako třeba na Tonyho viď?"

„Ne, tak jsem to nemyslel. Jen na někoho zdravýho. Co se mnou. Vždyť se na mě podívej. Samá jizva, protéza..."

Víc říkat nemusí. Přišupuju se k němu a zacpávám pusu polibkem. Ruce vyhrnují triko nahoru a poté zlehka obkresluju každou jizvu, co tam má. Líbí se mi. Ne že by byly tak krásné, ale mají svoje kouzlo. Dokazují, co prožil, je to kus jeho života a patří k němu.

„Jsem zbabělec." Bručí mi do vlasů, když po nádherném milování odpočíváme v posteli a já mám hlavu položenou na jeho hrudi.

„Zbabělec?" Nechápu. Otáčím se na lokty a dívám do jeho očí.

„Zase jsem ti neodolal." Upřesní.

„Na tom přeci není nic špatného!" Vytahuji se ještě víc nad něj. Přehazuji nohu přes bok a pokládám na jeho ještě rozpálené tělo. Snažím se mu všemi možnými prostředky, a že jich znám v této situaci, dokázat, že není takový, za jakého se pokládá. Chápu, že dřív měl, na co si ukázal, ale co je ksakru špatného na tom, že ho chci?

„Proč se pořád tak podceňuješ?"

„To bys nepochopila Grace." Šeptá do polibku a já jsem rozhodnutá udělat cokoli, aby pochopil, že to s ním myslím vážně.